Alan, klíště a voda

Alan, klíště a voda

Žil kdysi dávno chlapec jménem Alan. Ve škole s ním nikdo nekamarádil, protože byl naprosto zamilovaný do vody. I maminka se na něj musela pořád jen zlobit. Ze školy totiž přicházel pokaždé zmáčený, jelikož skákal v kalužích, anebo se schválně hodně zašpinil, aby se mohl vykoupat hned, jak přijde domů. Ani paní učitelka z něho neměla radost. Všechny sešity měl zmáčené a několikrát vytopil třídu, když nechal přetéct umyvadlo. Občas do školy vůbec nepřišel, protože se zapomněl u jezera. Není divu, že když s ním nikdo nekamarádil, našel si malé klíště a považoval ho za svého nejlepšího přítele.

Jednou však nadešel den, kdy začalo být Alanovi jezero málo a chtěl objevit něco velkého: Moře vody nebo rovnou oceán! Sestavil si tedy vor a spolu s klíštětem se vydali na dlouhou plavbu. Pluli spoustu dní a ve volných chvílích si zpívali:

Voda, voděnka hučí a šumí,

řekněte: kdo jiný takhle hrát umí.

Voda je živel strašný i krásný,

jen když jsem mokrý, cítím se šťastný.

A takhle jim ten čas rychle utekl, až dopluli k naprosto neznámým vodám. Takové místo vůbec dosud nebylo na mapě. To už ho ale začali rodiče postrádat. Hledali ho policisté, záchranáři..... až ho našli na oné neznámé vodní ploše.

„Chlapče, ty jsi objevil oceán!“ povídá jeho otec, „Jsem na tebe pyšný! Ale jak ho pojmenuješ?“

„Bude se jmenovat jako já moje klíště: Alanoklíště,“ řekl Alan.

A aby to znělo víc zeměpisně, přeložili to vědci do latiny: Alantick [tick – latinsky klíště]. Jenomže znáte to, někdo se splete a hned je z toho Atlantick. Alan si splnil sen a rovnou se i proslavil.