Bonbónový horor

Vánoční příběh

(sněhová vločka, mušle, budík, stromeček)

Je podvečer Štědrého dne. Zima jak vymalovaná na vánočních pohlednicích, do nažloutlého světla pouličních lamp se nehlasně snášejí sněhové vločky. Starožitný budík na příborníku v salónu rodiny Manfredových hlasitě odtikává štědrovečerní minuty.

V kuchyni maminka dokončuje sváteční večeři. Tatínek je zavřený v pracovně, prý aby ještě zkontroloval akcie na burze, ale maminka dobře ví, že si tam v klidu dopřává svůj podvečerní doutníček a sklenku sherry. Děti jsou nedočkavé a napjatě očekávají vánoční nadílku. Mladší Bonifacio nesoustředěně jezdí s autíčkem pod stolem v salónu a pohled mu neustále uhýbá k nazdobenému vánočnímu stromku. Starší Joachim sedí zabořený v ušáku u krbu a předstírá četbu, aby si nemusel hrát s Bonifaciem.

Konečně! Maminka dokončila přípravu večeře, děti jí pomohly prostřít stůl v jídelně a zavolaly tatínka k večeři. Ta se ovšem nekonečně vleče, ale přece, přece nakonec všichni dojí. Maminka odnese špinavé talíře do kuchyně a tatínek si ještě odskočí pro něco veledůležitého do pracovny. A zrovna když jsou oba rodiče pryč, děti zaslechnou ze salónu slabé zvonění a za skleněnými dveřmi se rozkomíhá několik světýlek. Bonifacio vydechne: „Už, Joachime, už!“ a běží do salónu. Ani ho nezarazí, že rodiče už jsou uvnitř, má oči jen pro svítící stromeček a barevné balíčky pod ním.

Pro koho je tento? A tento? Mamince... Joachimovi... mamince... tatínek... zase mamince??? A co tenhle? BONIFACIO! Joachim... Bonifacio. A ještě Bonifacio. A ještě! Ježíšku, opravdu jsem byl hodný! Starší členové rodiny rozvážně rozbalují své dárky a ukazují je ostatním, ale Bonifacio je netrpělivý. Trhá papírové obaly a stužky a radostně výská: „Kostky!“ „Nářadí!“ „Náklaďák!“ „Medvídek!“ Méďa, ten vysněný chlupatý méďa z výlohy hračkářství u parku!

Joachim na sobě nedává znát zvědavost, vždyť je ten starší, rozumný a skoro dospělý, přece tady nebude vyvádět nad každým balíčkem, stejně bude uvnitř zase jen další knížka a pár kousků oblečení. Ovšem u rozbalování jednoho dárku zpozorní. Balíček je nepravidelný, uvnitř tvrdý, a papír je trošku ušmudlaný, ne ten barevný a lesklý jako na ostatních dárcích. Dech se mu zatají, když se z papíru vyloupne obsah. Mušle. Nádherná, dokonalá mušle, vymodelovaná přesně pro dětskou dlaň. Zvenku drsná, pískově nažloutlá, uvnitř hladká a lesklá. Barvy ve vnitřních záhybech přecházejí od sytě lososové až po nejjemnější růžovou. V balíčku je i na několikrát přeložený list papíru popsaný neznámým písmem.

„Drahý Joachime! Ještě jsme neměli tu čest setkat se osobně, ale věřím, že se již brzy všichni shledáme. Okolnosti mne zavedly daleko od rodné země a mých nejbližších, ale s láskou vzpomínám na svou sestru, tvoji maminku, a celou vaši rodinu, kterou jsem bohužel již neměl příležitost poznat. Přijmi prozatím ode mne malý dárek z mých dalekých cest. Tvůj strýček Thomas.“ Joachim nechápavě pohlédne na rodiče. Strýček? Jaký strýček? Zná jenom babičky a tetu Michelle, tatínkovu sestru, ale ta žádného strýčka nemá, jenom psíka Ringaldina.

Maminka s úsměvem pokývne: „Je to tak, děti, máte strýčka, mého staršího bratra. Naposledy jsem ho viděla, ještě než jsem se seznámila s tatínkem. Strýček tehdy odcestoval za obchodem do Ameriky, ale jeho loď ztroskotala a my jsme si všichni mysleli, že je mrtvý. Ale zachránila ho pytlácká loď, která lovila velryby, a vzali ho do Mexika. Cestou ale onemocněl a vysoké horečky mu poškodily paměť; nevzpomněl si, kdo je a kam cestuje. Potloukal se po Mexiku, karibských ostrovech a Jižní Americe, až letos v Brazílii narazil na člověka, který ho tady za mlada znával. Ten mu pomohl vyhledat naši rodinu a již jsme si několikrát napsali. Jestli si tatínek bude moci o prázdninách vzít delší dovolenou, vypravíme se za strýčkem do Ameriky; víš, Joachime, že jsme ti tu cestu slíbili k 15. narozeninám.“

Chlapci užasle naslouchali maminčinu vyprávění a Joachim si přitom pohrával s mušlí. No páni, strýček dobrodruh! To budou kluci ve škole koukat! A až jim ukáže mušli! Je vážně skvělá a tatínek říkal, že prý je v mušlích slyšet i šumění moře. I když propadlík Peterson z jejich třídy tvrdil, že šumí i šálky na čaj, ale kolikpak on tak měl v ruce skutečných mušlí, ha?

„Půjč mi ji taky, půjč, prosím, mami, ať mi ji Joachim taky půjčí, mamíííííí!“ sápe se Bonifacio po mušli. „Ne, je moje, ty jsi mrně, hraj si s medvídkem!“ odstrkuje bratra Joachim. Maminka malého utěšuje: „No tak, nech ho, až si s ní vyhraje, určitě ti ji půjčí, buď hodný a zítra tě s ní nechá pohrát.“ Bonifacio se uklidní a pevně sevře svého nového medvídka. Taky ti ho nepůjčím, abys věděl!

Maminka potom vzpomínala na příhody z doby, kdy byli se strýčkem ještě děti, a Bonifacio při jejím vyprávění usnul s méďou v náruči na pohovce. Tatínek ho zvedl a odnesl nahoru do postele. Když se vrátil, poslal spát i Joachima, dnešek byl pro všechny opravdu náročný a zítra ráno je čeká bruslení na rybníčku.

Joachim nerad odchází nahoru do svého pokoje. Na schodech si ještě jednou mušli přitiskne k uchu... silně, co nejsilněji, aby zaslechl šumění Karibiku. Zdá se mu, že mezi zvuky moře zaslechl i nějaký hlas. Páni, že by tajný vzkaz od strýčka?

Unavení rodiče se na sebe usmějí, Štědrý den se vyvedl, děti mají radost z dárků a oni mají radost z dětí, i to překvapení se vydařilo... „Půjdu ještě chvilku pracovat, burza nespí ani o svátcích.“ Maminka shovívavě kývne, jistě, sherry, doutník a chvilka klidu po náročném dni, však si to tatínek zaslouží!

Za tatínkem se zavřou dveře pracovny a maminka také odchází nahoru do ložnice. Těší se, až si lehne do postele s novým románem. Na posledním schodu uvidí ležet Joachimovu mušli. Tolik s ní nadělal a nakonec ji tady pohodí, nepořádník jeden! Maminka neodolá a přitiskne si mušli pevně k uchu... óóó, pláž, vlny, slunce, však se v létě snad dočká!

Tatínek si v pracovně dočetl noviny, od kterých ho vyrušilo volání k večeři. V salóně pozhasínal svíčky, přesvědčil se, že jsou zamčené vstupní dveře a pozavíraná okna, a vystoupal po schodech do patra. Na zemi před Joachimovým pokojem vidí ležet vánoční mušli. Zvedne ji a potichu vstoupí k Joachimovi do pokoje, aby mu ji položil na noční stolek, jistě se po ní bude ráno shánět. Před tím si ji však na chviličku přiloží k uchu, to šumění vln je tak uklidňující...

Je ráno, Boží hod, a Bonifacio sedí tiše na židli u prázdného stolu v salónu. V náruči tiskne svého nového méďu. Je tak heboučký, a jak se s ním překrásně spalo! Trpělivě čeká, až se probudí maminka a připraví mu snídani. A pak, pak se mu možná podaří obměkčit Joachima, aby ho také nechal poslechnout tu vzácnou mušli. Tyhle Vánoce jsou opravdu báječné!