Daisy - (Ne)obyčejné děti

Hrubky v tomto textu jsou záměrné.

Nezáleží na tom, co jste, ale kdo jste.

JÁ

O mě

Menuju se Daisy. Bydlím v rodině u Auggieho. Je mi už 14 roků. Sem teda psí babička. Mám ráda Auggieho. Viu mám taky ráda. I mámu a tátu mám ráda.

Auggieho tvář chutná jako jahody. Ale pamatuju si, že dyž přijel z nemocnice, tak jeho tvář chutnala jinak. Jako dezinfekce. Máma mě od něho hnala a říkala, že se mu tam prej dostane infekce nebo co. Co to jako je?

Dneska…

Ale spět do dnešní doby. Teď hodně bliju. Máma říká, že už tu dlouho nebudu, nebo tak něco. Jak to jako myslí?

Pak jednou mě máma vzala do náruče a nesla mě k autu. Brečela máma, brečela Via, brečel Auggie. Pak sme přijeli do ordinace a táta mě dal na postel. Byla bílá. Ňákej pán (taky bílej) si mě prohlídl a byl smutnej. Pak mě táta vzal do náruče a do nohy mě štípla včela. Pak se mi začaly zavírat oči. A dál si toho moc nepamatuju.

Ale probudila sem se někde, kde to bylo všude bílí! Ta bílá mě už štve. A pak sem viděla Auggieho bábinku. Pomazlila sem se s ňou. A potom sem se koukla dolů a viděla sem Auggieho, jak pláče na posteli. Šla sem za ním. Chvilu sem ležela na rohu jeho postele a pak sem šla spátky.

A tady teď taky sem. Dívám se dolů na Auggieho jak úspěšně proplouvá životem a sem šťastná.