Detektivka Skypure

Walter Beeson

 

4. březen 1964

 

          Ostrov Skypure byl vždy oázou klidu. Je ze všech stran obklopen tichem Mrtvého moře. Po celé léto se břehy ostrova hemžily lidmi koupajícími se v blahodárné vodě a opalujícími se na vyhřátém písku. Podél pláže se táhne krásný park a uprostřed něho se nad vrcholky stromů tyčí lázně Skypure – stejnojmenné k ostrovu, název lázní se ovšem špatně vyslovuje „skejpr”.

          Abych se vám představil, jsem recepční v levém dámském pavilonu našich lázní. Naše mořská léčebna je rozdělena na levé a pravé křídlo. V levém křídle je dámský pavilon s mnoha procedurami určenými pro dámy a v pravém křídle je pánský pavilon, ve kterém se zavděčíme zase mužům. Muži a ženy se mohou stýkat večer v salonku, a skoro nikdy jindy. Abyste lépe pochopili, co tu dělám, začnu v roce 1950.

 

12. srpen 1950 – ozdravné lázně Skypure (Skejpr)

 

          Jsem tu s maminkou. Teda teď momentálně jsem úplně sám, protože maminka si odešla do salonku a já jsem zůstal zamčený na pokoji. Ona si myslí, že budu spát, jenže to by se dole nemohl pořád někdo nahlas smát a nemohl by tam být ten klavírista. V takovém hluku se spát nedá. Moc by mě zajímalo, co je dole tolik legračního, že je tam tak veselo. Mám nápad! Otevřu okno a vylezu jím, potom přeběhnu střechu a seskočím dolů a nejkratší cestou poběžím ke dveřím do salonku.

 

O pět minut později...

          Ale ne. Zapomněl jsem, že je celé levé i pravé křídlo lázní oplocené a v noci se branka zamyká. Do salonku se můžete dostat jedině tak, že vyjdete hlavním vchodem, obejdete budovu a vejdete salonními dveřmi. Celou dobu jste ale v areálu budovy za plotkem. Jenže já teď stojím z druhé strany a mám hned dva dobré důvody, proč se ten plot nedá přelézt. Za prvé jsem v noční košili a v té se špatně přelézají ploty a za druhé před salonkem stojí stráž, která zasahuje, když se vevnitř něco semele, a ta by mě asi neviděla ráda, kdybych jim přelézal plot. Kromě toho je ten plot dost vysoký. Jak se dostanu zpátky do pokoje? A co na to řekne maminka?

 

Současnost...

 

          Tehdy jsem s brekem běžel na pláž. Tam jsem přečkal noc a... Ráno, když mě našli, dozvěděl jsem se, že moje maminka zemřela. Jakmile zjistila, že jsem utekl oknem, dala mě hledat, a když někdo řekl, že jsem možná na pláži rozběhla se tam. Jelikož mě tam neviděla, zbláznila se. Skočila do moře a utopila se. Záchranáři její tělo nikdy nenašli. Odnesly ho vlny a mořská pěna. Majitel lázní mi nabídl, že u nich mohu zůstat, že mne vychová a až dospěji, rád by mne zaměstnal. Tak se i stalo.

Nyní je mi 21 let. Už 14 let je mým otčímem Mark Nolay a pátý rok pro něj pracuji.     

          V těchto podzimních měsících sem nejezdí tolik lidí jako v létě, protože se nedá koupat v moři. Jsou tu ubytovaní pouze 4:

 

madam Henrietta Coneroll (říkejte jí jen lady Hen) – stará bláznivá kartářka, kdysi kabaretní herečka

 

pan Octavio Tipo – bohatý podnikatel ze Španělska, vlastní mrakodrap, anglicky moc neumí

 

manželský pár z Ruska - Ilja Yakovič a Maya Liliyovna Dworkinovi - oba jsou malíři

 

          Mě osobně se madam Dworkinová moc líbí, jenže, za prvé je vdaná a za druhé podle pana Nolaye stejně žádný vztah s klientkami mít nesmím. Jenže já nemám jinou příležitost se seznámit s ženou než tady. Na ostrově není nic jiného než lázně a park. Žijí tu tedy jen zaměstnanci léčebny a její majitel.

          Ze zaměstnankyň lázní připadá v úvahu jedině masérka Bou, protože ostatním je nejmíň šedesát. Ta se mi ovšem vůbec nelíbí. A madam Dworkinová... Vždyť se k sobě hodíme. Jestli vás zajímá, proč se neseznámím s někým mimo ostrov, je to tím, že jsem byl na pevnině naposledy ten večer, když mi bylo šest a vyplouval jsem s maminkou z přístavu. Je pravda, že ačkoli nejsem jeho biologický syn, má o mne pan Nolay strach.

         

          Mark Nolay

 

4. březen 1964, večer...

 

          Procházím se po pláži s Dworkinovými. Pan Ilja má revma a požádal mne, abych mu jako zkušený odborník dal pár rad. Probíráme ovšem i jiné věci. Například se mne pan Dworkin vyptával na Waltera. Zajímalo ho, kde přišel k téhle práci, takový mladý chlapík.

          Chvíli jsem váhal, zda mám vytahovat příhodu z roku 1950. Obával jsem se, aby se příhoda neroznesla a nepřestali k nám jezdit klienti. Ono taky dlouho trvalo, než jsme lidi přesvědčili, že se jim zde nemůže nic stát a než se zapomnělo na tu ošklivou historku. Proto jsem jen opatrně naznačil: „Jeho maminka zemřela a já jsem se ho ujal už před čtrnácti lety. Je rád, že u mne může pracovat.“ Pochopitelně jsem se nezmiňoval, že jeho maminka zemřela tady.

           Paní Dworkinová se na mne s obdivem podívala a řekla: „To je od vás velmi velkorysé. Jste dobrosrdečný muž, jsem si jistá, že má Walter toho nejlepšího otce.“ To mi pochopitelně polichotilo, ale pan Dworkin  zbledl. Nevím jistě, jestli ho tak rozhodilo, že mne jeho žena obdivuje, nebo jestli se mu udělalo zle, každopádně mne požádal, abych doprovodil jeho ženu do salonku, že za námi za chvíli přijde.

 

7. březen 1964...

 

Paní Maya Dworkinová mi prozradila, že se její manžel chová nějak divně. Když prochází kolem Waltera, dívá se na něj, jako na boží zjev, a často se dívá na hladinu moře a jeho ústa němě naznačují slova „Proč nejde vrátit čas.“ Prý se o manžela bojí a prosí mne o pomoc. Ten chlap mi někoho připomíná.

 

Henrieta Coneroll

 

8. březen 1964

 

Začínám tu mít takové zvláštní sny. Například včera se mi zdál sen, že tu byl malý chlapec s maminkou a ta skočila do moře a zabila se. Jsem z toho nervózní, proto jsem se šla poradit za panem Nolayem. Ten mě ujišťuje, že je to z toho vína, co jsem vypila, a rozhodně se to nijak nevztahuje k tomuto místu. Ale vždyť jsem toho nevypila zase tolik. Snad má pravdu. Jenže já si stejně myslím, že když se zdá sen tak to má nějaký důvod!

 

Mark Nolay

 

8. březen 1964

 

Dnes jsem mluvil s Walterem. Ptal se mne na Dworkinovy. Prý nechápe, jak může paní Maya žít s o tolik starším mužem. Že je přesvědčen o tom, že žije paní Dworkinová s malířem Iljou z donucení a že on by se k ní hodil jistě lépe. Musel jsem Walterovi zopakovat důvody, proč nechci, aby se sbližoval s klientkami. A měl bych si dávat pozor na toho Dworkina. Nejspíš se včera v salonku chlubil tou příhodou, co se stala před čtrnácti lety. Jinak si neumím vysvětlit, že o tom ví i lady Hen. Naštěstí si myslí, že je to sen.

 

Ilja Yakovič Dworkin

 

8. březen 1964

 

Už jsem to dál nedokázal skrývat. Dnes ráno jsem zašel za Walterem a vše jsem mu řekl.

 

Walter Beeson

 

9. březen 1964

 

Ten mizera! Zničil mi život, nebýt jeho bylo by mi mnohem líp!

 

Henrieta Coneroll

 

10. březen 1964

 

V noci jsem se vracela ze salonku. Nedala jsem si žádný alkohol, aby se mi už nezdály takové tragické sny. Tedy šla jsem podél plotu k dámskému pavilonu, a uslyšela jsem hlasy z opačné strany, otočila jsem se a viděla pana Ilju a ještě jednu osobu. Ta ho držela pod krkem a jeden z nich, už přesně nevím, kdo z nich to byl, polohlasem nadával: „Neměl jsem vám to nikdy říkat!“ možná to byl pan Nolay, nebo ten recepční nebo snad ten podnikatel ze Španělska. Nevím, byla už dosti tma.

 

Mark Nolay

 

10. březen 1964

 

Dnes ráno jsem svolal všechny do salonku – klienty i personál a řekl jsem jim následující:

 

„Vzhledem k události, která se k vám nejspíš už donesla, budu muset… je mi to moc líto, ale budu muset volat policii a zahájíme vyšetřování, do připlutí policie se odsud nikdo ani nehne.“

 

Všichni věděli, o čem mluvím. Vdova Dworkinová plakala, lady Hen soustrastně pokyvovala hlavou, Walter si nahlas povzdechl, kuchařky si mezi sebou cosi štěbetaly… Jen pan Octavio se nechápavě díval: „Odpustit, že já ptám, ale co tady vlastně stalo?“ Povzdechl jsem si a řekl:

 

„Bohužel zase vypluje na povrch stará špína. Trvalo dlouho, než jsem očistil jméno ostrova, ale teď se tu znovu stala jedna velice nepříjemná věc. V pozdních večerních hodinách byl zavražděn malíř Ilja Yakovič Dworkin.“

 

Vdova Dworkinová začala ještě hlasitěji plakat a lady Hen se pro ni snažila najít nějaké klady této události, ale marně.

 

„Ja bych, ja myslim, že ne nutno volat policie. Ja asistent u hodně případ pana Ketla. To detektiv ve Španělsko. Ja připad vyřešit.“

 

Je pravda, že jsem v pana Octavia příliš nedoufal, ale mít své jméno v titulcích novin po celém světě jsem taky zrovna nechtěl, zvláště ne ve spojení s vraždou, tak jsem si řekl, že mu dám šanci.

 

Henrieta Coneroll

 

11. březen 1964

 

Pan Tipo si mne vyslechl, tak jako všechny ostatní. Pochopitelně jsem mu vylíčila dopodrobna, co jsem viděla.

 „Vy musíte vzpomenout, kdo tam s Ilja,“ řekl mi. No jo, jenže to není tak snadné.

 

Octavio Tipo

 

11. březen 1964

 

Ta lady si nemuže vzpomnět koho viděl. Pan Nolay jsem slyšel, když říkat, že tu historka Dworkin vyžvanit, a Henrieta říkat, že někdo z oni dva (Dworkin a pachatel) mluvit o „nikdy sem vam to neměl říkat“. Jestliže by to říct pan Nolay, vše by skvěle zapadat. Nolay zabít Dworkin, potože on pošpinit méno.

 

 

Walter Beeson

 

11. březen 1964

 

Zdálo by se, že teď už nic nebrání naší lásce s Mayou, když odešel Ilja, ale ten Nolay prostě nedá pokoj! Na druhou stranu chápu, že má teď jiné starosti. Ale myslím že Maya má tak ráda jako já ji.

 

Mark Nolay

 

16. březen 1964

 

Tipo se ujal role detektiva velice dobře, ale jestli to půjde tímto tempem, daleko to nedotáhne a pachatel zatím uteče.

 

Henrieta Coneroll

 

17. březen 1964

 

Dnes se mi zdál sen, byl v něm neviditelný malíř Ilja Dworkin, který namaloval pobřeží s molem a ženu na něm. Ať si říká pan Nolay, co chce, ale tohle z vína nebylo!

 

Mark Nolay

 

17. březen 1964

 

Lady Hen se zdál zase nějaký sen. Nejspíš se jí znovu vybavila ta situace z 12. srpna 1950. Žena na molu. Ale teď už je to jedno. Oproti té záhadě, co se tu stala před týdnem, je ta záležitost s Walterem a jeho matkou úplné nic.

 

Octavio Tipo

 

18. březen 1964

 

Myslím, že moje pochybnosti zbytečné. Mark Nolay nic nespáchat. Příliš mu záležet na pověst hotelu. On by sám nedělat ostudu sobě. Navíc kvůli takový drobnost by nezavraždit Dworkina.

 

Henrieta Coneroll

 

19. březen 1964

 

Už si začínám vzpomínat! Ten muž, co mluvil, měl cizí přízvuk. Musel to být sám Tipo! Půjdu to rychle oznámit Nolayovi.

 

Mark Nolay

 

19. březen 1964

 

Lady Hen si dnes konečně vzpomněla, koho viděla toho večera. Byl to Tipo! No ano, vše skvěle zapadá. Tipo zavraždil Dworkina, protože mu něco řekl, co by Dworkin neměl vědět, a potom se to snažil zakrýt tím, že se právě dozvídá, co se stalo. Pokusil se ujmout případu, aby mohl přišít vinu někomu jinému, a teď případ záměrně protahuje, aby měl čas si vše promyslet. Musíme ho zatknout, než uteče!

 

Octavio Tipo

 

19. březen 1964

 

Dívám z okna a… co to? Připlout policie. Ale kdo oni zavolal. Že by už pan Nolay objevila pachatel a zavolat policie bez mé uvědomění? Nebo se o ta záležitost dozvěděli nějak jinak? Jdu  tam podívat.

 

Henrieta Coneroll

 

19. březen 1964

 

Už připlula policie, všichni se seběhli venku, čtyři statní muži lapili pana Tipa a vlečou ho na loď. Tipo se snaží hájit a vnutit policii, že se museli zmýlit, ale chlapci se naštěstí nenechají zviklat. Snad tu budeme mít zase chvíli klid.

 

Mark Nolay

 

19. březen 1964

 

Požádal jsem policii, aby se o tom nezmiňovali v novinách. Snad to dodrží. Uf, loď už zaplula za obzor. Kdo by to byl řek… a to vypadal tak slušně…a jak se nabízel, že mi pomůže…

Inu, pod svícnem je největší tma.

 

Henrieta Coneroll

 

19. březen 1964

 

Teď si vzpomínám! Ten muž, co tenkrát řekl „Neměl jsem vám to nikdy říkat,“ nebyl pan Tipo byl to ten Rus Dworkin! A tím vrahem je někdo jiný!

 

 

 

Mark Nolay

 

19. březen 1964

 

Ilja Yakovič Dworkin. To byl ten muž, co tenkrát v srpnu poslal paní Beesonové ten dopis! Bylo toho večera, co se zabila. Ona se nezabila, protože nemohla najít Waltera, zabila se kvůli tomu dopisu?

 

Henrieta Coneroll

 

19. březen 1964

 

Kdo je to támhle na molu?! Nastupuje do člunu. „To je ta žena z toho obrazu!“ křičím na pana Nolaye.

 

Mark Nolay

 

19. březen 1964

 

To je přece Maya Dworkinová! Takže ta žena ve snu nebyla Beesonová. Ten sen byla předzvěst! Ale za kým to nastupuje?!

 

Henrieta Coneroll

 

19. březen 1964

 

To je ten recepční, to je ten Walter! Chtějí utéct! No jistě, to on tenkrát zabil Dworkina.

 

Walter Beeson

 

19. březen 1964

 

Pádluji čím dál rychleji, aby nás nemohli dohnat. Ano, to já jsem zavraždil Ilju Dworkina. Zničil mi život! Vždycky jsem chtěl mít otce jako ostatní kluci a on se nikdy neukázal, matka mu pořád psala a on jí neodpovídal, a potom jí napsal… nevím co jí napsal, ale zabila se kvůli tomu! Nebýt jeho žil bych teď v Londýně s rodinou, studoval… Zasloužil si smrt, nic jiného. A ještě se mi přiznal, hlupák. Já jsem teď se svou láskou na cestě vstříc novému životu!

 

 

 

 

 

Maya Liliyovna Dworkinová

 

19. březen 1964

 

Miluju ho od první chvíle, co jsem ho uviděla. Snad nebude stejný jako Ilja. Ten mi sliboval hory, doly a zatím jsem ho jen doprovázela na služebních cestách. S Walterem si založím rodinu. Budeme mít krásné děti… Tedy pokud se neutopíme, můj Walter snad umí veslovat.

 

Henrieta Coneroll

 

19. březen 1964

 

Jako by mne někdo objal kolem ramen. Nevidím ho, ale cítím tu akrylové barvy. „Husa mladá,“ šeptá mi do ucha, „ani neví, že je za chvíli překlopí vlna a oba utonou. Na to si počkám. Tak co, jaké to je, když víte, co bude následovat? Zahrával jsem si s vámi ve snu. No nepamatujete si na malíře Ilju Dworkina?“

Ilja! Neviditelný malíř Ilja!