Detektivka

ILJA A VRAŽDA

U mrakodrapu Zero byl nalezen mrtvý muž. Jak důkazy nasvědčují, byl ubodán... štětcem. Barevné stopy okolo bodných ran to jistě potvrzují. Ale tento případ je obestřen mlhou záhad. Například: okolo místa činu jsou jen stopy oběti, ne pachatele, nikoliv pachatele. Odletěl? Odskákal? Odešel pozpátku po stopách oběti? Příliš mnoho otázek na začínajícího detektiva Mouluse. Avšak Bůh byl k Moulusovy milostiv a poslal mu hned 2 stopy. Jednak že zavražděný byl velký kritik tajuplných obrazů od anonymního malíře, který se podepisoval jako Ilja. Jeho obrazy se nacházely všude možně a on vždy toužil, aby se některý z nich dostal do nějaké slavné galerie. Ale ony se tam nikdy nedostaly. Vždy je našel tento kritik a veřejně je, jak už to kritikové dělají, zkritizoval. A druhá stopa byla ta, že na posledním z těchto obrazů byl namalován obrys člověka a na něm malé, červené křížky. A ty přesně odpovídaly místům, kde byl onen kritik pobodán… No, nejdříve bylo potřeba zkontrolovat výpovědi svědků. Neboli lidí, kteří bydleli okolo a kteří vraždu viděli. Prvním na seznamu byl bohatý podnikatel bydlící ve 2. poschodí mrakodrapu Zero.

16. KVĚTNA, 2013, BYT PANA KROSSE

 „Crrrrrrr!“ ozývá se ode dveří. Pan Kross vstává a jde otevřít. Málem ve svém obrovském bytě zabloudil. „Kdo je tam?“ ptá se. „Otevřete, tady policie!“, slyší pan Kross. „No, doufám, že to nebude na dlouho! Ještě mi sleze pěna z mého půllitru…“ zlobí se pan Kross. Ale otevře. Policie se začíná ptát: „Neviděl jste v poslední době něco podezřelého?“ ptá se detektiv Moulus. „Víte, no, já, tedy, vlastně, abych tak řekl…“ koktá pan Kross. A v tom- pan Kross padá mrtvý k zemi. Ze zadu má krvavý flek. No, taky seděl u okna. Pan Moulus se dívá z okna a vidí, jak se na střeše protějšího domu vznáší pistole, z jejíž hlavně vychází tenký proud kouře. Pan Moulus rychle vybíhá z budovy a vidí, jak u protějšího domu startuje auto. Ale v něm- nikdo není! Začíná napínavá honička. Z pronásledovaného auta se vyklání ona pistole, a zahajuje střelbu na Moulusovo auto. Ten zatím úspěšně kličkuje, když v tom střela zasahuje pneumatiku. A bourá do stromu! Zraněný

Vylézá z auta a přivolává sanitku.

O 20 LET POZDĚJI, KANCELÁŘ MOULUSE

Moulus vytahuje složku a otírá prach. „Od-lo-že-né“ slabikuje „pří-pa-dy.“.

„No to se podívejme!“ pronese zaujatě. Ihned složku otevírá a čte. Případ první: paní Nováková-27 let-nezvěstná. Nic zajímavého. Případ druhý…čtvrtý…desátý…šestnáctý…dvacátý třetí: kritik Merda-52 let-ubodán tajemnou neviditelnou osobou. „Hmm, na tenhle případ si vzpomínám. Zkusím ho vyluštit.

PŘÍŠTIÍHO DNE, HŘBITOV

 Moulus přichází k hrobu. Na náhrobku je napsáno: Ilja Franksvort, první neviditelný člověk na světě

4.5. 1982 – 6.3. 2026

„Hmm hmm…“ dumá Moulus. „4,5,1,9,8,2,6,3,2,0,2,6… moment!“ zašeptá.

„4…6…2…6…to je ono!“ zvolává a běží pryč. Na co asi přišel?

O PÁR HODIN POZDĚJI, KANCELÁŘ MOULUSE

„To je ono…“ brumlá Moulus. „Ilja svou smrt naplánoval na den přesně…když se totiž čísla z jeho náhrobku sečtou, vznikne… 48! To musí něco znamenat… ale co? Možná… ne, to ne. A co třeba… ne, to taky ne. AHA! Číslo popisné!“ a po Moulusovi se zaprášilo.

O 2 ZASTÁVKY AUTOBUSEM POZDĚJI, ULICE BAKER STREET

„45,46,47,48. Tady to máme.“ Spokojeně brblá Moulus. Jenže… dům číslo 48 je zbouraný! Už 9 let… čili 2 roky před tím, než Ilja zemřel. Tady asi stopu nenechal. „Safra, safra, SAFRA! Tak to být nemá! Tady má být vodítko ke všem záhadám! Safra, safra, SAFRA!“ vzteká se Moulus. Zamyšleně hledí na svůj bloček, a… „Aha! Možná že součet data narození vedle součtu data úmrtí dá… 2919. Hmm… Zkusím to tady.“

O DALŠÍ 4 ZASTÁVKY A 98 METRÚ PĚŠKY POZDĚJI, WILIAM STREET

„2916,2917,2918,2919. Tak, jsem tu.“ A vstupuje do domu. Moc přátelsky nevypadá. Oprýskané zdi, rozbitá okna, támhle v rohu kus papíru, rozbité lahve od whisky… „Moment! Ten papír… Možná je to Iljova závěť.“ Poýšlí si  Moulus. Rozbaluje ho, a…

Závěť

Ilja Franksfort

Tomu, kdo tohle bude číst:

Milý čtenáři,

Pokud čteš tento dopis, znamená to, že jsi asi hlava. A nebo ti přeje náhoda. Ať tak, či tak, tady je mé přiznání: opravdu jsem ubodal toho kritika, který bránil mým obrazům v cestě do galerie. Měl to být jen malý zločineček, ale když do toho začal rejpat ten prevít Mulus, bylo jasné, že to brzy vyjde najevo. Uvědomil jsem si, že ho musím „sundat“. A jedinečná příležitost se naskytovala, když vyslýchal svědka. Ukradl jsem revolver, dostal jsem se na střechu protějšího domu, a začal mířit. Ale nikdy předtím jsem zbraň v ruce nedržel. Omylem jsem trefil toho chlapa, co ho Moulus vyslýchal. Moulus to pochopitelně zmerčil, a tak mi bylo jasné, že musím zmizet. Seběhl jsem ze schodů, jak nejrychleji to šlo. Nasedl jsem do toho auta, co stálo před domem, a jel. Ale ten čmuchal Moulus mi byl v patách. Dostal jsem se na dlouhou, rovnou silnici, kde byl malý provoz, a začal střílet. Trefil jsem pneumatiku a doufal, že se z té bouračky nevzpamatuje. Bohužel, vzpamatoval. Ty, kdo tohle čteš, tak tobě odkazuji veškeré své dědictví. Najdeš ho zakopané u velkého dubu v lese. Chci za to od tebe jediné: nepráskni mě policajtům. Ať může můj duch odpočívat v pokoji.

Podepsán Ilja Fransvorkt.

„No, tak to dědictví si ponechám, a jeho přání splním.“ Pomyslil si Moulus, a odešel směrem k lesu, kde rostl velký dub.

KONEC

Jáchym Heroudek