Dopis o tom, jak hudba ovlivňuje tvůj život

Eleonora  Grow

Meadow Street 13

Anglie

V Rosicích léta páně 18. 3. 1735

Milá Eleonoro,

myslím, že toto je můj poslední dopis, i když je pravda, že Tě velice miluji, mé srdce po Tobě prahne a svírá se úzkostí pokaždé, když není s Tebou. Psáti bych si s Tebou chtěl i nadále, ovšem obávám se, že přes hněv a nenávist Tvého otce se nepřeneseme. Jak říkám, hudba je koření života, některým však toto koření připadá hořké a nedobré. Myslím, že k nim patří i Tvůj otec.  Má holubičko, jak já Tě miluji. Jsi láska mého života, jenže se obávám, že Tvého srdce nejsem hoden a osud nám nepřeje. Vidím, že Tvůj otec nemá rád obyčejného muzikanta. Prý nemám peníze ani majetek, který bych Ti dal! Celé nebe bych Ti k nohám složil a všechny poklady světa bych Ti dal, jen za jednu krátkou chvíli s Tebou. Můj poklad a neskonalá láska jsi jenom Ty. Prý že se k sobě nehodíme! To ať si říká ve chvíli, kdy hladím struny loutny a myslím na Tebe, Eleonoro! Ať si to říká ve chvíli, kdy mi na srdci leží splín jen proto, že nejsem s Tebou.

Jsi moje přítulná múza, která jediná mi přináší inspiraci a pomáhá mi přenést kousky mé duše na notový papír Ani spáti nemohu, jen protože chvíli co chvíli Tvůj líbezný obraz před zraky svými zřím! Miluji Tě a ani odloučení od Tebe mi nedovolí zapomenout. Jenže víš, co mi náš vztah připomíná? Příliš napnutou strunu, co každou chvíli praskne. Je to smutné. Proč jen si se mnou osud tak krutě zahrává? Slzy se mi řinou po tvářích, protože vím, že už Tě nikdy nezřím před sebou. Už nikdy nebudeš ležet vedle mě na měkkém loži a já už Tě nikdy nebudu opatrovat a zacházet s Tebou jako s královnou. Avšak žádná slova ani noty nedovedou popsat můj smutek a žal, stejně jako žádná nedovedou popsat Tvoji krásu, líbeznost a půvab. Ach, má drahá. Hledám útěchu na dně sklenky vína, ale Tebe, a vlastně ani nic jiného než utrpení, v ní nenacházím. Když ladím housle, myslím na Tebe. Když hraji na flétnu, přeji si Tě vidět. Když spravuji struny loutny, přeji si držet Tě v objetí.

Chci Tě, má milovaná! Jen hudba mi alespoň lehce pomůže snášet můj žal. Dnem i nocí hraji a přeji si vrátit čas nebo alespoň zapomenout. Ach běda! Ani jedno nemohu a tak mi nezbývá, než se s Tebou rozloučit. Ale pamatuj na mě, Eleonoro, a pamatuj, že žádná báseň svými slovy nemůže popsat Tvou krásu a žádný nástroj nemůže napodobit Tvůj líbezný hlas. Housle, harfa, loutna, flétna, kytara, ba ani kostelní varhany by nedokázaly zahrát symfonii o Tobě. Jsi krásná a já bych si přál, abychom se alespoň naposled mohli projít spolu po nábřeží rybníka při západu slunce. Živě to vidím. Šeptáš mi do ucha, já odpovídám.  Políbíš mě na tvář a já blízko slyším nějaký zvuk. Není to však zvuk flétny, jak jsem prve čekal. Je to zvuk Tvé lodi, která tě odváží pryč, pryč ode mě. A Ty mě opouštíš. Jsem sám, tak sám a sám navždycky zůstanu.

Sbohem, drahá Eleonoro, sbohem.

S láskou Tvůj

Martin