Dopis o zemi, ve které bych chtěla bydlet

Milý Gabrieli,

minule jsi mi k dopisu přiložil část povídky, kterou chceš poslat do soutěže, abych si ji přečetla. Nuže dobrá, jelikož mě téma „Svět, ve kterém bych chtěl žít“, zaujalo, rozhodla jsem se také do soutěže přihlásit. Na oplátku za tvou úžasně nápaditou povídku (se kterou mimochodem určitě vyhraješ) ti posílám začátek té své.

Rozespale jsem otevřela oči, což pro mě nebylo lehké. Bolela mě hlava a všechno se točilo. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych zjistila, kde jsem. Překvapilo mě, že ležím uprostřed kruhové síně, jejíž jednu část tvořilo veliké vypouklé okno s výhledem ven. Sama síň byla kamenná, ale kruh, na němž jsem ležela, byl ze zlata a byl na něm nějaký složitý ornament. U okna stál člověk, ke mně otočený zády. Byl oblečený ve fialový plášť a na hlavě měl něco, co připomínalo kovovou čelenku, tenkou a úzkou jako stéblo trávy.

Po chvíli se otočil mým směrem. Ve tváři zbrázděné vráskami měl blízko u sebe posazené dvě zelené oči, které žhnuly jako smaragdy a tvářily se přísně. Chvíli mě pozoroval a přísnost zmizela.

„Vítej v Mezičase,“ řekl nakonec zvučným hlasem.

Upřela jsem na něj zmatený pohled: „Mezičas? Co to je?“

„Mezičas,“ máchl rukou okolo sebe „je místo, kde se právě nacházíš. Je to svět uzavřený mezi dvěma jinými světy, které o něm nemají ani zdání. Je na hranici s tím lidským, kterému vy říkáte Země. Jsou tak blízko, že se dokonce na chvíli občas spojí a vy smíte spatřit, co je v našem světě skryto vašim očím.“

Když viděl, že můj nechápavý výraz nezmizel, zvedl mě na nohy a dovedl k oknu. Zatajil se mi dech. Stříbrné střechy věží z bílého mramoru ohraničující stříbrné město, jež obklopoval les nezměrné velikosti i krásy. A na úplném obzoru, v malé skulině mezi vysokými stromy bylo na dohled moře, do ruda zbarvené vycházejícím sluncem.

„Nádhera,“ vydechla jsem.

„To ano. To, co právě vidíš, je naše hlavní město, Tempelion. To je však jen zlomek z našeho světa, jen zlomek v celé historii.“

I když jsem byla okouzlená tou běloskvoucí nádherou, byla jsem donucena se zeptat se: „A proč tu jsem?“

Strážce, jak jsem mu sama pro sebe začala říkat, chvíli váhal s odpovědí, ale pak promluvil.

„Zřejmě ses dostala do našeho světa skrze Bránu času, tajemné místo ve vašem světě, které představuje jediné trvalé spojení mezi vaší a naší říší.“

Vrátila se mi paměť. Obrovský proud zlaté a stříbrné energie, řinoucí se z nebe jako blesky. Bílé světlo. Podivná lehkost. Vír barev. A pak tma. Konečně to všechno začalo dávat alespoň nějaký smysl.

„Tak, či tak,“ znovu promluvil Strážce „jsi teď zde, a proto tě uvítám jako svého hosta. Následuj mne.“

Na ta slova se rozešel a dunění kroků jeho okovaných bot se rozlehlo síní. Rychle jsem jej doběhla a následovala jej mnoha chodbami, tak spletitými, že nebýt mého průvodce, už dávno bych se ztratila.

Konečně jsme došli k honosným dveřím. Strážce je otevřel a mně se naskytl pohled na obrovskou síň, podle všeho hodovní. Masivní dubové židle a čtyři dlouhé stoly prohýbající se pod množstvím jídla a pití. Skvělost sálu mě ohromila. Strážce se usadil ke stolu a pokynul mi rukou, abych učinila totéž. Jídlo vonělo skvěle, i když jsem neměla ponětí, co to je. Nic z našeho světa mi to nepřipomínalo. S chutí jsem se však pustila do něčeho, co vypadalo jako broskev, i když to mělo jemnou chuť vanilky a hořké čokolády. Strážce se pustil do jídla také a mezi dvěma sousty se zeptal: „Tak, co bys o našem světě chtěla vědět?“

„Úplně všechno,“ odpověděla jsem s plnými ústy.

Strážce se pousmál nad mou zvědavostí a pokračoval. „Tak tedy, kromě Tempelionu je tu ještě pět jiných velkých měst. Nardanion, Opalion, Centurion, Lethelion a Rendelion. Ostatní jsou jen malé vesnice. Šesti velkým městům vládne šest Strážců- lidí, již město ochraňují a plní podobnou funkci jako král. Neshody mezi námi nejsou, i když v minulosti byly. Teď udržujeme mír a tím také blaho celého Mezisvěta. Jednou za sto let je pak zvolena nová šestice Strážců. Blahobyt našeho světa je také zaručen výhodnými obchody a množstvím nerostného bohatství, především zlata a stříbra. Jediný vzácný kov, který tu nemáme, je železo.“

„Železo?“ skočila jsem mu do řeči, „železo přeci není vzácný kov.“

„Pro nás bohům žel ano, ale zlato, stříbro, měď nebo platina jej dokonale nahrazují. Avšak občas hrozí nedostatek kvůli tomu, že nechceme ničit přírodu na našem světě, a tak když se důl vyčerpá, osadíme jej stromy a i s pomocí našich kouzelníků trvá věčnost, než se podaří vytvořit důl, jenž by nezničil přírodu.“

„Kouzelníků? Vy tu máte kouzelníky?“ vyhrkla jsem.

Usmál se a pak odpověděl: „Ano máme tu kouzelníky. Vlastně celý náš svět stojí na kouzlech. Ale nemysli si nic přehnaného, jsou to pouze mágové, již se snaží proniknout do tajemství hmoty.

12.3 2015

Sofie Neznalová