Kniha v hlavní roli
Z okna zafoukal vítr a zalistoval stránkami otevřené knihy poležené na knihovnickém stolku. To ho probudilo. V tom nejzazším rohu knihovny totiž přebýval kouzelník a sám pro sebe si říkal Knihomol. Nosil šedý plášť, který šustil jako listy knih, a tmavé boty, černé jak tiskařská čerň. Většinou se ukrýval za těmi nejzazšími regály s naučnou literaturou nebo v oddělení slovníků. Strašně rád totiž četl a nikdy nevynechal příležitost naučit se nějaké nové slovíčko. A nejenom ze slovníků. Když se tudy občas zběsile proháněly děti, vždycky na sebe něco volaly, než je někdo okřikl. Dnešní mluva a výrazy jej občas zarážely, jelikož sám mluvil velice spisovně, ale smířil se s tím, že jiné už to nebude. Navíc, děti měl rád. Znamenaly pro něj další pokolení, které by mohl naučit číst, od malých dětí, kterým se pletou písmenka, přes školou unuděné školáky, až po středoškolské studenty. Jenže dětí chodilo do knihovny čím dál méně. Neobával se, že by je vyděsil, stejně jej nemohly ani spatřit, ale obával se, že knihy se pro ně staly nezajímavé. Jeho názor potvrdila holčička, zhruba ve věku osmi let, která táhla svoji matku z knihovny pryč.
„Mamí, pojď už, já chci domů!“ a zacloumala její rukou.
„Marie, vždyť jsme teprve přišly. No tak, běž se podívat na nějaké pěkné dětské knížky.“
„Já nechci,“ řekla a znovu se jí zavěsila na rameno.
Matka obrátila oči v sloup a odvedla ji několik kroků ode dveří.
„Dobře, tak chvíli vydrž, já si tady něco najdu a ty tu na mě počkáš. Slibuji, že tě potom vezmu na zmrzlinu, platí?
„Platí,“ vykřikla pisklavě a hned na to se usadila na schodek u odpočívadla.
Knihomol vytušil, že nastala jeho příležitost. Hned jak matka odešla, něco potichu zamumlal a v tu chvíli z regálu spadla kniha. Padala hřbetem dolů, takže když se válela na zemi, otočila se na zvlášť lákavě vypadající stránce. Holčička sebou trhla a její pohled zaměřil knihu. Chtěla ji zvednout a vrátit, když v tom jí zrak padl na jedno slovo. Víly. Ty k smrti milovala. Vrtila se očima zpátky a přečetla si celou větu.
„A v těch úplně nejmenších květech bydlely víly.“ Podívala se na obrázek na vedlejší stránce a radostně si poskočila. Na obrázku byla totiž víla s modrými šaty a kloboukem z malého modrého zvonečku, jak se směje a ukazuje na krásně zbarvené motýly. Marie se zasmála, zvedla knihu z podlahy a sedla si s ní zpět na schodek. A začala si nahlas předčítat.
„V našem světě žijí také víly. Ale žijí námi neviděné. V noci se schovávají do květů kytiček a ve dne létají po světě a dávají rostlinám ty,“ zamračila se, když slovo nemohla přečíst.“ Nej-krá-sně-jší,“ slabikovala. A v tu chvíli Knihomol předvedl další ze svých kouzel. Vytáhl z kapsy hrst žlutého prachu a s trochou dalšího mumlání jej rozhodil do vzduchu před Marii.
„Jé,“ vydechla, protože se prach zformoval do tvaru malé víly s velikými motýlími křídly. A když před ní začala poletovat, jako by byla živá, radostí se rozesmála. A Knihomol tvořil další a další, jen pro potěchu malé Marie. Jenže uslyšel kroky, a tak pro jistotu nechal všechen kouzelný prach spadnout na zem.
„Mamí, podívej víly,“ ukazovala Marie ručkou.
„Kde? Já žádné nevidím.“
„No přece tady,“ řekla a mávla knihou do prostoru. Její matka si to však špatně vyložila.
„Á, už je vidím,“ řekla, když spatřila ilustraci.
„Ale ne tady,“ řekla Marie, a ukázala na knihu. „Tady“ a opět máchla rukou do prostoru.
„Tak pojď, ty moje malá vílo,“ zasmála se. „Vezmu tě na tu zmrzlinu.“ Potom jí vzala knihu z ruky a přidala jí do košíku. Holčička zavýskla a rychle ji následovala směrem ke dveřím.
Knihomol se usmál. Už zase pomohl nějaké dobré duši najít radost v čtení knih.