Kouzelná knihovna

Kouzelná knihovna

Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád. Lidové noviny, Praha 1995. str. 114 – 127. Zkráceno a upraveno.

Ocitám se za katedrou a před sebou mám žáky, dospělé žáky, a slyším se říkat: „- takže profesor Parkhill dnes večer bohužel nepřijde, budu ho zastupovat já...“

„On má nemoc?“ vydechla jedna žákyně.

„Pan profesor je v postelu?“ zhrozil se druhá.

„Snad nebude nic vašnýho!“ zahlaholil Kaplan.

Se zájmem jsem si Kaplana prohlížela. Byl to kulaťoučký muž s jiskřivýma modrýma očima a nažloutlými vlasy. Zkoumavému pohledu podrobil žák také mě. „Měla bejt ščílejší!“ To mi nemusí hlásit, to přece vidím, pomyslela jsem si a nahlas řekla: „Mohu vás všechny ujistit, že profesor Parkhill se k vám vrátí jako rybička.“

„Pamfesor spadnul do rybnika?“ vykřikla jakási paní v černém.

„Ale ne, to je jen takové rčení.“

„Jásněše,“ řekl pan Kaplan, „pomiňte, ale můžeme vědět vaše meno?“

„Jistěže, promiňtě, že jsem se ještě nepředstavila. Jmenuji se Michaela Hantková.“

Podle toho, jak se Kaplan zatvářil, to zřejmě znělo jako jméno nějakého Hotentota. „Chantlová?“

„Ne, Hantková,“ pro jistotu jsem to napsala na tabuli.

„Achá, paní Chantková, buďte vítaná a nebuďte nervézní.“

„Takže… Podle pokynů pana profesora Parkhilla se dnes budeme věnovat volným dotazům. Začne třeba pan Kaplan.“ Už když jsem to vyslovila, bylo mi jasné, že se jedná o chybu.

„Tamyjaponóve a panipresorka Chanáková, která tak páječně zaskokáváte v tomto výnimečným situacu…“

„Neřečnějte!“ okřikl ho Norman Bloom.

„Stačí!“ přidal se se Stanislaus Wilkomirski.

Pan Kaplan plebejce ignoroval. „Kde ja du, tam já dívám, tam já poslouchám…“ přimhouřil oči, aby jeho dívání a naslouchání bylo co nejvěrohodnější, „… co by sem naložil, až budou volný dotázky. Slyšel jsem takový slovo, který legráčně sní. Jaký vícnam má nepotento?“

Nešťastně jsem se na Kaplana podívala: „To je způsob, jak se vyhnout výrazu vulgárnímu…“

„Pane Kaplane…“ vydralo se ze slečny Mitnickové, která hrůzou zatajila dech.

„Fuj,“ odprskla si slečna Tarnovská, „fuj!“

„Zkusím to vysvětlit takhle, třído. Řekněme, že Pepík chce říct něco nepěkného…“

„Kdo je Pepík?“ zeptala se paní Moskowitzová.

„To je kdokoli, používám to jméno jako příklad,“ otřela jsem si dlaní čelo.

„To je jako X a Y, Moskowitz,“ blýskl očima pan Kaplan, „vy sapomněla, jaký krásný číklady dal pamprésor Pakil s x a Y?“

„Mně nelíbí X a Y ani Pepík!“

„Vám nelíbí nic, od A do Ž!“

„Pane Kaplan, mějte serce!“ zasténala paní Shimmelfarbová, „ustupte o píďu!“

„Třído, dávejte pozor. Řekněme, že někdo, kdokoli,“ pokračovala jsem srdnatě, „chce říct něco nehezkého o někom jiném…“

„Tak má dršet hubu!“ vybuchl pan Blattberg.

„Základní ožech, kterej nám chce paní vyučovací vysvětlit, je – jak žeknout nefajn věci fajnově!“ odbyl ho pan Kaplan.

 „Přesně tak,“ přisvědčila jsem, „místo aby někdo řekl vulgární výraz, použije nepotento – je to zkrácenina slovesa nepotentovat, která znamená… v podstatě nepošpinit.“

„To eště neznamená, že Kaplan dal slušnej dotaz! Ve třídě jsou dámy!“ zazněl protest pana Blooma.

„Ve čídě jsou také lampy,“ odrazil jeho útok pan Kaplan. „A to snamená, že nebudeme mluvit o sluncu?“

„Nehádejte o slovíčka!“ soptil pan Marcus.

„O píďu!“ žebronila paní Shimmelfarbová.

Pan Scymczak se přihlásil pod Kaplanův prapor: „Ve škole má být šecko na rovině!“

Paní Rodriguezová zaječela: „V čistým domě nepačí sfinstvo!“

A robustní pan Pinsky odpověděl hlasem přeskakujícím do fistule: „Dyby Kaplan neptal, tak jak byste dověděli, že je svinstvo?“

Slečna Goldbergová při té mele zkonzumovala nejméně dva sáčky bonbónů.

„Třído, prosím! Copak nedokážeme respektovat jeden druhého?“ snažila jsem se marně volat.

Pan Kaplan, původce toho dopuštění, zvedl imperátorskou ruku: „Já omlouvám. Je má vina. Já pomýlil.“ Tak rychle nepřemohl své protivníky ani Caesar. „Ano, já udělal velkou chypu!“ přiznal pan Kaplan. „To nepotento, který sem slyšel, asi nebylo nepotento, kůli kerýmu nás hádáme. Munulej tejden du podívat do kamaráda. Vypadal číšerně. Smutný koukadla. Žádnej glanc. Žádnej šprnc. Jako dyš vyteče chrobákovi z lopaty.“

Byla jsem tak konsternována ze zkomolenin, že jsem neopravila žádnou chybu.

„Kraťte to!“ vyuchl Norman Bloom.

„Tolstoj stichl Vojnu a mir rychleji!“ ušklíbla se slečna Tarnovská.

Pan Kaplan zvedl dlaně, aby uklidnil dav: „Já mu žek – ty musíš do renkena, aby dochtor viděl do kuše. A co on na to žek? Furt do mě někdo houká, buď má stará, nepo tento.“

„Nebo tento!“ vykřikla jsem. „Tím myslel vás, pane Kaplane. Chápete?“

„Chápám,“ zářil pan Kaplan.

Zvonek se rozezněl jako umíráček. Můj doposud nejbizarnější zážitek ze školy byl dotaz na hodnocení pravopisu ve slohovkách: „Íčka se počítajó?“ a zdůvodnění psaní y ve slově chytili: „Je to vyjmenované slovo po ch, ta slova jsou hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny.“ Ale pan Kaplan všechno překonal. Ráda se vrátím mezi své žáky. Tam se z toho doufám nepotento…