kouzelná knihovna

Matka se chystala k odchodu, mluvila o nějaké schůzce rodičů s vyučujícími Lovecraftovy základní školy. „Měla bych se vrátit tak kolem deváté, možná později. Ne abys koukal celý večer na televizi, slyšíš?“ 

Sotva odjela, André popadl batoh a vydal se pěšky stejnou trasou jako ona. Karina mu totiž odpoledne vysvětlila, že dnes večer bude nejpříhodnější doba, jak získat Pípa a Kvika zpátky. Jestli je Goyle mínil „odstranit“, nesměli ztrácet ani minutu. A díky schůzce pedagogů s rodiči bude škola odemčená ještě dlouho po setmění. Nastala vzácná příležitost vkrást se do třídy, aniž by si jich někdo všiml...

André vzal těch osm bloků klusem a dorazil ke škole za pár minut. Musel sebou hodit. Chtěl totiž zachránit Pípa a Kvika a zároveň se dostat domů dřív, než se maminka vrátí.

Karina čekala před vchodem do východního křídla. Chodba byla jen tlumeně osvětlená. Ve třídách byla úplná tma.

„Jsi připravený?“ zeptala se.

„Doufám že ano,“ odpověděl. „Viděla jsi někoho?“

„Vzduch je čistý. Tak pojď.“

André šel za ní. Přemýšlel, neznal nikoho podobného Karině Ortizové, a to ani v 8. B.

Vyšli po schodech a zastavili se u učebny číslo 213. Třída vypadala po tmě trochu strašidelně. Všechny ty prázdné lavice. A šklebící se kostra hned vpředu u tabule. André se neodvážil rozsvítit.

„Kde jsou?“ zeptala se Karina.

André ji vedl na konec třídy, kolem tropických rybiček a ještěrek, až došli k akváriu s Pípem a Kvikem. Zvířátka radostně vyskočila a tiskla pacičky na sklo.

André se pokusil sundat víko: „Myslím, že je to přilepené.“ Hmatal po obvodu víka, ale bylo to jako pokoušet se holýma rukama otevřít konzervu s tuňákem. Nemožné.

„Poslouchej,“ zašeptala Karina, „někdo sem jde!“ Kroky se ozývaly z chodby a rychle se blížily. Rozběhli se po třídě a hledali, kam se schovat.

„Do skříně!“ napadlo Karinu. Goyle tam skladuje kádinky a odměrky a další pomůcky pro výuku chemie.

„Já se tam už nevejdu,“ špitl André.

„Jen polez!“

Stihl zavřít dveře skříně o chviličku dřív, než se v učebně rozsvítila světla... Škvírou ve dveřích viděli výřez třídy.

Profesor Goyle nesl láhev s vodou a sáček granulí. Došel až dozadu k akváriím a začal krmit zvířata. Pobrukoval si při tom takovou zvláštní melodii – a když došel k akváriu s Pípem a Kvikem, přestal.

„Copak? Máte taky hlad? Cha!“ zasmál se. „To je trest za váš pokus o útěk. Za to, že jste vlezli tomu klukovi do batohu. Co kdyby vás viděl někdo dospělý? Dovedete si vůbec představit ty následky? Celý plán, všechno, co Pán vymyslel, by se zhatilo! Pán vás chce oba ráno vidět. Zatím mě požádal, abych vám předal vzkaz.“

     Goyle sáhl do sousedního akvária a vyndal hnědobílého křečka. „Pozorně se dívejte,“ řekl Pípovi a Kvikovi. „Tohle se vám stane, jestli se zase pokusíte utéct.“ Goyle zvedl křečka vysoko nad hlavu. Otevřel dokořán pusu, jako by vyhrožoval, že křečka sní.

Je to jen hloupé, kruté gesto, pomyslel si André. Goyle je prostě jen další tyran. Goyle si křečka přiblížil ke rtům a naráz ho spolkl.

Andrému se zatočila hlava, myslel, že omdlí.

„Budiž to pro vás dostatečným varováním,“ řekl Pípovi a Kvikovi. „Zítra ráno vás vezmu k pánovi.“ Za minutu zase světla zhasla a André slyšel, jak Goyle zavírá dveře a odchází.

„Co se to stalo?“ zašeptal André.

„Málem nás načapal, to se stalo,“ řekla Karina. „Měli jsme kliku.“

     André otevřel dveře skříně. Jeho mozek na něj křičel, aby utekl, ale nemohl odejít bez Pípa a Kvika. Ne po tom, co právě viděl.

„Budeš to akvárium muset odnést,“ soudila Karina.

„Je moc těžké,“ namítl André. „A co když nás někdo uvidí? Třeba Goyle! A bude nás honit? Na to zapomeň.“ André rozepnul batoh a řekl: „Radši se připrav na útěk.“

„Co chceš dělat?“

André zaklepal na stěnu akvária. Píp a Kvik se postavili na zadní a opřeli se o sklo, jako by mu chtěli očichat prsty. „Pevně se držte, kluci. Je jen jeden způsob, jak vás odtamtud dostat, a trochu to bouchne.“

André naklonil akvárium a nechal ho spadnout z police.

Píp a Kvik z té spouště vyběhli a obloukem skočili Andrému do batohu.

„Poběž!“ vykřikla Karina. 

Nikdo je nepronásledoval ani neviděl. André běžel jako šílený chodbou, pak dolů ze schodů a východním vchodem ven z budovy. Tam se otočil a viděl, že Karina u dveří zaváhala. „Na co čekáš?“ houkl na ni. „Dělej!“

„Půjdu jinudy,“ řekla a ukázala k západním dveřím. „Bydlím na opačné straně města.“

André celou cestu domů běžel. Hlavou se mu honilo myšlenek, tolika věcem nerozuměl! Proč profesor Goyle mluvil k Pípovi a Kvikovi, jako by mu mohli doopravdy rozumět? Odkud utekli? Kdo je ten Pán, o kterém Goyle pořád mluvil? Nic z toho nedávalo smysl.

Když už byli zase doma, dopřál Pípovi a Kvikovi pořádnou večeři.

Za deset minut zastavilo před domem maminčino auto.

Charles Gilman: Horror school: Šílený profesor. Fragment, Praha 2014. str. 59 – 67.