kouzelná knihovna

Ta cesta, po které je Jud vedl, byla už sama o sobě dost náročná. Pořád do kopce, z kopce, samé zatáčky, kličky, překážky... A ještě k tomu s malým Gagem a sedačkou na zádech. Vida, Gage. To je ale pitomý jméno, pomyslel si Jáchym. On by mu dal nějaký lepší, třeba Bonifác. Takový hezký. „Jak to jde, miláčku? Nechceš, abych ho chvíli nesla?“. „Ale jó, Ježiš,“ řekl, aby mohl dál pokračovat ve svých myšlenkách. Kde to byl? To je jedno. „Jáchy, ví on vůbec, kam nás vede, co myslíš?“ „Já nevím. Tak se ho zeptej,“ řekl už mírně otráveným hlasem, protože Gage ho táhl dolů jako tisícikilové závaží. „Už jsme skoro na místě... vydržíte to, Jáchyme?“ houkl přes rameno ten stařík, co je vedl. Je mu něco přes osmdesát a zvládá to mnohem líp než Jáchym. No toto...

     Pak tam vešli. Všichni pohromadě, jako rodina. Až na to, že ten podivín nebyl jejich rodina. A ostatní vlastně taky nebyli jeho rodina. Byl tam jenom na skok. Vešli dovnitř kulatou bránou s nápisem ŘBITOV ZVÍŘÁTEK. Pobaveně se podíval na Rachel, což mu oplatila, chytli se za ruce a následovali Juda. Ten se opřel o balvan a začal pokuřovat. Jáchymovi teda cigarety nevadí, ale v přítomnosti dětí… A navíc kolik mu je? 152? To mu asi taky nedělá úplně dobře. Ale co, to je rozhodnutí každého z nás. Ale pryč od toho podivína. Byli v asi 15 metrů širokém kruh se spoustou malých destiček, prkének a náhrobků. Úplně mu přejel mráz po zádech. Došlo mu, že pod nimi jsou asi desítky rozpadlých kostřiček domácích mazlíčků. Jáchym nedokázal smrt vůbec vystát, takže asi chápete, jak mu bylo. „To je nádhera,“ řekla Rachel, ale neznělo to přesvědčivě. Ellie se pozastavovala a rozplývala nad každým náhrobkem. Jáchym chtěl ale co nejdříve zmizet. Jud znal příčinu úmrtí snad každého z pohřbených zvířat. „Toho srazilo auto, toho holuba zakousl pes, ten pošel stářím...“ a tak podobně. Bylo vidět, že je asi starousedlík, protože nejspíš musel znát ty páníčky jednotlivých zvířátek. Z náhrobku jde totiž vyčíst příčina smrti jen málokdy.

     Jáchym si všiml, že uprostřed je větší kamenný náhrobek z pískovce s nejstarším datem. 1929-1939. A okolo něj se na sebe vrství kruhy hrobečků podle data. Čím dál od středu, tím mladší datum. „Řbitov“ tedy asi vznikl roku 1939 uprostřed a ostatní hrobečky přibývaly po obvodu. Vida co všechno se dá vydedukovat jen pohledem. A ani se nemusíte vyptávat žádného cizího staříka, který vaši rodinu jen tak vezme na procházku na zvířecí pohřebiště. Brr. Ta poslední část věty zněla dost děsivě. Ten Jud se mu nezdál už od začátku, a teď tohle. Jako by je sem vzal z nějakého důvodu...

     V tom mu Gage (bože, to je tak DIVNÝ jméno!) začal žmoulat ucho. Nevěděl, jak se mu vyškrábal na rameno, ale asi byl příliš zabraný do odsuzování toho starého člověka, který se prostě snaží uvítat je tu. To je prostě on. A teď už by byl, prosím, rád zase sebou a ne Louisem Creedem.

Stephen King: Řbitov zvířátek.