Neviditelný malíř cikánských karet

Kapka krve pomalu klouzala vzduchem, a než dopadla, jakoby rotovala kolem své osy a odrážela světlo, které se houpalo u stropu kuchyně. Namířila si to přímo do dřezu, kde ještě ulpěl zbytek pěny po nádobí.

Ilja zbledl, jak jen to u neviditelného člověka šlo, a utekl zadním schodištěm.

„Haló, policie?“

„Ano, kdo volá? Stalo se něco?“ hlas operátorky zněl unaveně.

„Tady Olivie Newtonová, West Avenue 133, v bytě nade mnou se ozval rána, bojím se, že se tam něco stalo. Soused se neozývá, můžete sem někoho poslat?“

„Jistě, vysílám detektiva George Salimu, bude tam za 15 minut.“

„Detektive Salimo, asi máte případ.“

„Asi? Bereniko, měla byste se vyjadřovat jasněji. O co jde?“

„West Avenue 133, kousek od čtvrti mrakodrapů, volala starší žena, asi majitelka domu, slyšela ránu a soused se neozývá,“ snažila se o podrobnou odpověď operátorka Berenika. Salima v ní vždy vzbuzuje nejistotu. Nervózně si poposedla na otáčivé židli. Její vzdychnutí už Salima neslyšel, lítačky se jen zakývaly, jak rychle vyletěl ven.

Ilja pobíhal uličkami. Nahlížel do výkladních skříní a vždy, když nezahlédl svůj obraz, zakvílel. Bylo už pozdě, na ulicích mnoho lidí nebylo, a těch pár bezdomovců a prostitutek už jen tak něco nevyděsí. Kam půjdu? Co budu dělat? Jak mám malovat svá plátna? Iljovi běžely hlavou tisíce otázek. Jsem neviditelný. „Jsem neviditelný!“ zašeptal. „Jsem neviditelný!“ zakřičel. Tentokrát sebou nejbližší bezdomovec trhl. Ale to, co slyšel, přičítal svému deliriu.

George nasedl do svého sedanu a dost nevybíravě zařadil. Řízení nepatřilo mezi jeho koníčky, ale jezdil rychle; většinou to bylo potřeba. Zatímco mířil na místo možného zločinu, přemýšlel, proč Berenika zdůraznila, že je blízko čtvrti mrakodrapů. Má to mít nějaký význam? Myšlenka mu však uletěla a on se skřípěním brzd zastavil před činžákem s číslem 133.

„Detektiv Salima, to vy jste volala policii,“ naklonil se nad mluvítko domofonu.

„Ano, pojďte prosím dál,“ Olivii Newtonové se třásl hlas.

George si prohlížel drobnou ženu s vrásčitým obličejem. V jejích očích se zračila dlouhá životní zkušenost. Na sobě měla prošívaný růžový župan. Berenika by teda řekla baby pink, nebo lila, nebo něco podobného, ale pro George to prostě byla růžová.

„Říkejte mi Olivie,“ podala domovnice seschlou ruku detektivovi, „ten činžák je můj. Tedy měl by o něj pečovat můj syn, ale má málo času, to víte, podnikatel. Je to tady ve druhém patře. Přesně ve 23:15 jsem uslyšela ránu – sleduji opakování To je vražda, napsala, akorát běžela znělka. Promiňte, moc mluvím. Stává se mi to, když jsem nervózní, víte? Pak jsem slyšela dusot na zadním schodišti, ale nikoho jsem neviděla.“

George si vše zapisoval do drobného notýsku. „Máte od toho bytu klíče? Rád bych se tam podíval.“

„Jistě, následujte mě.“

„Raději bych si prohlédl místo činu sám,“ nemilosrdně oznámil zklamaným očím George a vzal si klíč. Byl zvyklý na svůj klid a způsob práce. Nechtěl také dopustit, aby bylo případné místo činu kontaminováno. Při výstupu po schodech si navlékal rukavice a zkontroloval zbraň. Opatrně otevřel dveře bytu. Byla na nich cedulka s dlouhým jménem. George se musel zastavit a pomalu ho hláskoval: „Ilja Alexandrovič Bunichov.“

            Ilja usnul na lavičce v podzemce. Jednu výhodu ta neviditelnost měla – nikdo ho nemohl přepadnout, nezajímal ani policii. Ve snu se mu míhaly děsivé obrazy. Šel po kočičích hlavách dolů z kopce. Oči mu ulpívaly na sukách v dřevěném plotě. Bylo vedro. Najednou ho minula žena. Udivilo ho, jak je oblečená. Dlouhé černé šaty s otřepaným lemováním. Rukávy měly široké. Kolem pasu měla černý šátek s velkými fuchsiovými růžemi. Když očima sjel ke tváři, zděsil se. Snědá tvář lemovaná rozcuchanými havraními vlasy se proměnila. Najednou byla blízko. Zakřičela mu přímo do tváře: „Já jsem Morčána!“

            Berenika si do kroužkového bloku kreslila spirály. Dělala to vždy, když myslela na detektiva Salimu. Tolik by si přála, aby si jí všímal. Nebo jen všiml. Měla pocit, jako by na ní viděl vždy jen nějakou chybu. Hřála v sobě malou naději. Nedávno byla u kartářky – cikánka jí v kartách předpověděla velkou lásku. Třeba tou velkou láskou bude George.

            Detektiv Salima konečně vstoupil do bytu. Ihned mu bylo jasné, že jde o místo činu. Všude byla poházená plátna s podivnými barevnými obrazci. Na zdi byly barevné cákance. A v kuchyni ležel člověk. Muž, ve věku asi 40 let, oblečený do drahého obleku, na němž nyní byla rudá skvrna. Krev stékala také po kuchyňské lince a kachličkách. George rutinně položil dva prsty na krk muže, i když bylo jasné, že je mrtvý.

„Bože, to néééééé!“ ozvalo se za Georgem, až málem spadl do jednoho z pláten.

„Olivie, co tady děláte?! Říkal jsem přece, že zde chci být sám!“ snažil se George svým tělem zaclonit pohled na mrtvolu.

„To, to je můj syn. Oliver!“ řekla ještě a sesula se k zemi. George jen tak tak zmírnil její pád.

            Ilja se probral. Asi svítalo, na nástupišti se začali objevovat první cestující. Vstal a vyšel na ulici. Bylo těžké vyhýbat se lidem. Občas do něj někdo vrazil, často se pak ozvala nějaká nadávka, ještě častěji spatřil vyděšený pohled. Ilja spěchal na hřbitov, tam by v tuto dobu nemusely být davy. Potřeboval přemýšlet.

            V hlavě mu stále rezonoval sen. Ta cikánka! Kde už ji jen viděl? Určitě se s ní setkal. Hlava mu třeštila, nemohl se vůbec soustředit. Stále se mu na mysl vkrádal obraz pana Olivera.

            „Co jsem to jen udělal? Jak se to mohlo stát?“

            „Bereniko, pošlete mi sem techniky a soudního lékaře. Raději i normálního lékaře,“ štěkl do telefonu detektiv Salima a ihned zavěsil. Berenika si tentokrát nestihla ani povzdechnout. Vytrhla počmáraný list z bloku a ihned začala vytáčet čísla.

            George odvedl paní Olivii do jejího bytu. Napustil jí z kohoutku vodu a nechal chvilku vydechnout. Moc dlouho ale ne, byl netrpělivý, potřeboval se ptát.

„Olivie, teď mi povězte něco o tom nájemníkovi,“ zalistoval v poznámkovém bločku, „o Bunichovovi.“

„Tady mu všichni říkali jen Ilja. Byl to malíř. Teda podle mě, moc velký umělec to nebyl. Maloval takové zvláštní věci. Hranaté lidi s výraznýma očima. Občas děsivé výjevy ze života. Všechno to bylo barevné, až příliš barevné,“ Olivia se napila a pokračovala, „ale platil vždy včas. Vlastně to tady měl rád. Říkal, že jinde nemůže tvořit. Byl nešťastný z toho, že se to tady má bourat. Ale to já taky.“

„Bourat?“ zavětřil detektiv.

„Můj syn,“ stařena se opět rozvzlykala a chvíli trvalo, než byla schopná pokračovat, „Oliver vlastní, vlastně vlastnil ten mrakodrap vedle. Sám víte, jak je to s parkováním ve městě, chtěl zde vybudovat nějaké moderní garáže. Mně slíbil, že budu bydlet v jeho vile. Byl to dobrý syn.“

Výslech vyrušil lékař, který právě dorazil. Naznačil Georgovi, že by to stačilo, že žena potřebuje klid.

George se znovu vydal o patro výše. Technici se už pustili do sbírání stop. Mrtvolu už ohledal, nyní se zaměřil na obrazy. Měl pocit, že už je někde viděl. Udělal pár fotografií a rozhodl se vrátit na stanici.

Ilja si prohlížel náhrobky. Stále byl v šoku – nevěděl, jestli spíše z toho, že zapíchl pana domácího, nebo z toho, že je neviditelný. Nechtěl pana Olivera zabít. Hádali se kvůli bourání činžáku.

„Co vaše matka!?“ vytáhl Ilja poslední argument, „vždyť ta zde taky bydlí celý život, zabije ji to. Myslete alespoň na ni, když vás nezajímá, že jinde nemůžu tvořit!“ Iljovi zněl v uších poslední rozhovor. Pak už si moc nepamatuje. Měl v ruce nůž. Když se probral, byl neviditelný.

George se vřítil do své kanceláře. Vytiskl si fotografie z místa činu a prohlížel si je. „Odkud jen ty obrázky znám?“ brumlal si pod nosem.

„Detektive, dáte si kávu,“ nakoukla do dveří Berenika, „jéé, šéfe, vy taky dáte na karty?“

„Jaké karty, Bereniko?“ George se zvědavě otočil za hlasem asistentky.

„No, prohlížíte si přece cikánské karty, nebo ne?“ znejistěla Berenika, ale uvnitř se radovala, že má možnost být s Georgem sama o trochu déle.

„Bereniko, vy jste na to kápla. To jsou ty karty, co si je mícháte pod pultem! Tam jsem je viděl.“

Asistentka byla štěstím bez sebe, tak on si mě přece jen všímá! „Ano, koupila jsem si je nedávno u kartářky, madam Taragosz z Páté Avenue, vyvěštila mi, že…“

            Detektiv už byl zas tentam.

Ilja stále procházel mezi hroby a přemýšlel co dál. Četl si nápisy: „Dawson, Christophers, Taragosz. Taragosz! To je jméno cikánky. To je ta cikánka ze snu. Morčana Taragosz.“ Ilja se ve vzpomínkách vrátil o 20 let zpátky.

„Pojď, Iljo, nezdržuj, musíme stihnout loď do Ameriky. Tady už nemůžeme zůstat. Rychle, musíme utéct, přichází tma,“ křičel na Ilju otec. Ilja si zrovna hrál za domem se svou tajnou kamarádkou. Ukazovala mu zajímavé obrázky. Byly barevné, ale některé ho děsily.

„Ty si hraješ s cikánkou!“ drsně ho otec chytil za rameno, „mazej pro svůj kufr a buď rád, že si s sebou můžeš vzít ty své kresbičky.“

Ilju to ranilo. Jednak měl Morčanu rád, jednak byl pyšný na své obrazy. Podíval se na Morčanu, měla slzy v očích. Pak z nich vyšlehly blesky: „Alexandře, pokud nyní odvedeš svého syna, bude jednou moc nešťastný. Bere si s sebou kousek mé duše. Tu ztratí v okamžiku, kdy vezme život jinému člověku. Pak ho už nikdy žádné oko nespatří. Jenom to mé.“ Morčaniny oči opět pohasly a zbyly jen ty slzy. Možná ani nevěděla, co říká.

Otec pouze sykl pohrdáním a strčil do Ilji. Za pár hodin už pluli směr Amerika.

            „Takže proroctví mé kamarádky z dětství se splnilo. Kdepak jí je asi konec?“ asi nějaká zvláštnost neviditelných lidí, že si musí povídat nahlas, pomyslel si Ilja tentokrát v duchu, „nejsi vidět, aspoň jsi slyšet.“

            George drsně zaparkoval svůj sedan před růžovou „Nebo snad lila? Co to se mnou jenom je?“ cedulí s nápisem: MADAM TARAGOSZ NAHLÉDNE DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI. Místnost ho překvapila. Čekal korálky, spoustu pink a korálových polštářů, vonné tyčinky, černého kocoura a křišťálovou kouli. Celý pokoj byl zařízen velmi moderně a velmi střízlivě. Dominovala šedá barva – podlaha, sedačka, nábytek byl dřevěný – patrně ořech. Dáma, která seděla v křesle, byla celá v černém, pouze šátek kolem pasu měl vzor růží. „Fuchsiových,“ napadlo George, až údivem potřásl hlavou, možná i zčervenal. Cikánka se na něj tajemně usmála.

„Jdete kvůli zločinu i kvůli srdci,“ prohlásila sebevědomě a ukázala na sedačku. George ji fascinovaně poslechl. Nestávalo se mu často, že by ho někdo překvapil a zbavil slov. „Hledáte vraha. Je to malíř. Bohužel ho nikdy nenajdete. Už ho nikdy nikdo nespatří.“

„Ale já ho musím chytit, zabil člověka, nemůže zůstat nepotrestán.“

„Zapomeňte na něj. Raději pozvěte na večeři svou asistentku. A teď už běžte, čekám klienta.“

            George beze slov vstal a odešel jako zhypnotizovaný.

            Stmívalo se. Ilja se opět chystal přenocovat na lavičce v podzemce. Odjelo poslední metro. Zrovna když uléhal, uslyšel hlas: „Iljo, příteli, věděla jsem, že se zase shledáme. Pojď ke mně. Jenom já tě vidím. Vidím tě svým srdcem.“

„Morčano, proč?“

Ilja se probudil. Pyžamo bylo nasáklé potem. To byl tedy sen, pomyslel si. Hrála televize. Nějaký detektiv zrovna večeřel při svíčkách s pohlednou slečnou. Vstal a šel si ke dřezu napustit sklenici vody, aby se osvěžil. Vzal kohoutek do ruky. Na dně dřezu ještě zůstala pěna. Co to tam je? Bože! Kapka krve…