Neviditelný malíř Ilja

„Dobrý den, rád bych se nechal vyobrazit,“ ozval se za mými zády známý hlas. Nadšeně jsem se otočil a vydechl. Ve skleněných dveřích stál můj nejlepší kamarád ze střední školy. Ale po škole jsme se každý odstěhovali do jiného města a už je to pár let, co jsme se neviděli. Já se usadil jako malíř a on… Podle obleku vypadal, že je nějaký bohatý podnikatel.

„Edwarde, co ty tu?“ zeptal jsem se překvapeně a objal jsem ho na přivítanou. Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem, co jsem si pamatoval, a posadil se na nejbližší židli.

„No, znáš to, pochůzky. A tak jsem si vzpomněl na starého přítele a řekl jsem si, když bydlí tady za rohem, proč se k němu nestavit,“ uvolněně se zasmál a překřížil nohy v kotnících.

„Jsem opravdu rád, že tě zas vidím. A jak jde život? Dáš si něco na pití?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Ne, díky. No dělám na jednom projektu, je to tajné,“ překlonil se ke mně a ztišil hlas. „Na neviditelném lektvaru.“ Skepticky jsem zvedl obočí.

„No, vážně. Jeden kousek tu i mám, chceš se kouknout? Můžeme vyzkoušet zneviditelnit třeba štětec nebo tak,“ zablikalo mu v očích a já si připadl jako zpět na střední. Pokrčil jsem nepřesvědčivě rameny a sledoval, jak ze saka vytahuje malou lahvičku vypadající jako moje koupelová pěna.

„To je ten zázrak, jo?“ řekl jsem ironicky, ale pootočil jsem hlavou, abych na ni lépe viděl. Odfrkl si a mávl nade mnou rukou. Položil lahvičku na konferenční stoleček a opřel se do židle.

„Tohle bude vydělávat miliardy. Podívej,“ vzal znovu lahvičku do rukou, natáhl se na jeden štětec a kápl na něj. Asi pět sekund se nic nedělo, a pak najednou… začal po kouscích mizet, až zmizel úplně. Údivem mi poklesla brada.

„To čumíš, co,“ rozřehtal se na celé kolo, chytil neviditelný štětec do rukou a rozevřel ruce. S cinknutím dopadl na zem a pomaloučku se opět vracel do své viditelnosti.

„Myslím, že tady něco máš,“ ukázal prstem na bradu vyobrazující slinu a smál se dál.

„Jak to, že je to vidět? Zkoušeli jste to na lidi? Bude to volně prodejné?“ zasypával jsem ho otázkami a stále se udiveně díval na zem.

„Předmět, když spadne z nějaké výšky, je znovu vidět. Čím těžší je předmět, tím musí spadnout dolů z větší výšky. Ne, na lidi ne…“ odmlčel se a zamyšleně nakrčil obočí. „Podle nás, by to mohlo být nebezpečné, ještě nevíme, co by se s námi stalo. Takže prodejné to nebude.“ Najednou mu zazvonil telefon.

„Ano?... Mami! Vždyť jsem ti říkal, že pracuju… Ne, nic mi nevař. Já dnes půjdu s Veronou na večeři… Jasně, čau.“

„Pořád bydlíš u rodičů?“ zeptal jsem se smíchy a na lahvičku jsem zapomněl.

„Ne, u přítelkyně, jen … bydlí dva byty ode mě,“ řekl zahanbeně. „Ale mám snoubenku, Veronu, na podzim se budeme brát, jsi zván. To mi připomíná… Panebože, musím jít, to už je tolik, rád jsem tě viděl a doufám, že se zase uvidíme. Můžeme zajít na drink,“ řekl s upřímným pohledem a podali jsme si ruce. Souhlasil jsem a vyprovodil ho.

Když odešel, měl jsem smíšené pocity. Byl jsem moc rád, že vidím svého kamaráda po tak dlouhé době. Podíval se na hodiny a taktéž se lekl, když jsem si uvědomil, že už je sedm večer. Protáhl jsem si ruce, ohřál si v mikrovlnce lasagne ze včerejška a sedl si. Takže, zítra musím za Charliem, který chce, abych nakreslil nějaký mrakodrap na Páté Avenue. Když jsem dojídal poslední kousek, uvědomil jsem si, že jsem příšerně unavený. Šel jsem tedy do ložnice, svlékl se do spodního prádla a padl do postele. Skoro ihned jsem usnul a bylo mi jedno, že jsem se nemyl.

„Zlato, vstávej!“ vzdáleně jsem uslyšel hlas své matky, ale myslel jsem si, že se mi to zdá. Někdo mi chytil rameno a zatřásl.

„Synu, stávej. Musíš se umýt, a máš pak tu schůzku!“ hlas už zněl netrpělivě. Ztěžkle jsem odlepil víčka od sebe a zamžoural do ranního světla. Nade mnou stála matka rozkročená, ruce v bok.

„Co tu děláš tak brzo, mami?“ zeptal se a protřel si oči.

„Co asi, vím, že bys nevstal dřív než před obědem, ale v deset máš toho Charlieho, už jsem ti napustila vodu, tak se běž vykoupat. Vidím, že ses ani neobtěžoval včera. Poklidila jsem věci na tom konferenčním stolku. A prosím tě, nevím, co teda dělá ta lahvička na stole, když patří do koupelny. Už musím jít.“ Mávla mi na pozdrav a už byla pryč. Moc jsem po ránu nepřemýšlel, ani mi to nešlo, jen stěží jsem ji poslouchal. Normální návštěva matky by nejspíš měla vypadat, že přijde, upeče něco dobrého, zeptá se, kdy bude babička a odejde. Ale moje, ta ráno přijde, vzbudí a odejde. Šouravým krokem jsem šel do koupelny, kde na mě čekala už teplá voda, ze které se kouřilo a velká dávka pěny. Sundal jsem si trenky, položil se do vody a blaženě zavřel oči. Jak voda začala chladnou, byla mi větší zima. Takže jsem se usušil, oblékl do čistého oblečení, vzal si potřebné náčiní a vyrazil do ulic.

Když už jsem byl asi dva bloky od místa, začala se mi točit hlava a žaludek jsem měl jak na vodě. Přikládal jsem to k tomu, že jsem ráno nesnídal, ale když jsem ušel dalších pár kroků, začaly se mi třást nohy. Ztěžka jsem se opřel a uslyšel pár hlasů, které se mě ptaly, jestli mi je dobře, přikývl jsem, že je mi dobře, a opět jsem se rozešel. Po dalších kroků se mi najednou udělalo lépe, protřel jsem si oči a zamžoural na cestu přede mnou. Takhle nikam nedojdu, pomyslel jsem si a rozhodl se, že budu muset zavolat svému klientovi.

„Charlie, víš, že si nestěžuju, nebo že jsem málokdy nemocný… Ale teď stojím asi dva bloky od tebe, udělalo se mi vážně špatně. Myslíš, že bychom tu schůzku mohli přesunout?“ zeptal jsem se a v mém hlase byla slyšet bolest.

„Jistě, jistě… A nemám pro tebe přijet a odvést tě k doktorovi?“ nabízel se úzkostlivě.

„Ne, budu v pohodě, řádí prý nějaké chřipky a má se to vyležet. Nevymlouvám se, jen abys věděl,“ pokusil jsem se o odlehčený tón hlasu a začal se rozhlížet po taxíkách.

„Dobře, zavolám ti zítra a domluvíme se, jo?“

„Ano, díky a ahoj,“ vsunul jsem mobil zpět do kapsy, mávl na žluté vozidlo, které přijelo na kraj silnice, ztěžka dosedl a oznámil, kam chci svést. Ve spáncích mi zběsile bubnovalo a vážně se mi ulevilo, když zastavil a já se mohl šouravým krokem sunout do svého bytu. Otevřel jsem dveře a pokoušel se roztřesenými prsty rozepnout pár knoflíčku své košile a stále se soustředil, abych šel k posteli a nikde nespadl. Už mi zbýval jeden krok k posteli, když mi mé nohy vypověděly službu a se žuchnutím jsem spadl do peřin. Byl jsem jako paralyzovaný, nemohl se hýbat, ale cítil jsem. Cítil jsem škubání v každém mém kousku těla. Nemohl jsem dýchat, jako bych se topil. Kousky mě se tříštily, pukaly, rozpadaly…

Chtěl jsem jen umřít. Nikdy se nenarodit. Celá moje existence nepřevážila tuhle bolest. Jediná změna přišla, když najednou, třebaže jsem to považoval za nemožné, se moje bolest zdvojnásobila.  

Mohly uběhnout minuty, hodiny, dny, ale já jsem nevnímal nic jiného, než bolest. Když najednou se ve mně něco zlomilo a já cítil, že část mě, už není středem těla, ale jako by mě opouštěla. Umírám, že jo? Pomyslel jsem a pak jsem necítil nic než temnotu.

„Zlato, vydrž! Sanitka tě hned odveze, neboj!“ křičel ženský hlas protknutý slzami.

Otevřel jsem oči, a jediné co jsem viděl, byla moje matka, která se skláněla nade mnou a-. Tak počkat. Já jsem stál, ale moje tělo leželo. No to si děláte srandu, já jsem mrtvej! Díval jsem se zděšeně na tři muže, kteří mi kontrolují tep a nakládají na vozítko.

„Žije,“ ozval se jeden a já znovu upadal do sladkého nevědomí, teď už bez bolesti.

Píp, píp, píp. Ozývalo se nepříjemně a já se znovu stál za židlí, na které seděla ženská postava a vedle ní muž. Hned jsem poznal, že je to matka s mým přítelem Edwardem. Ona usedavě plakala, on zamyšleně krčil obočí se slzami v očích, a tvářil se, jako by chtěl na něco přijít. Otevřely se dveře a dovnitř vešel doktor s policajtem v závěsu.

„Musím vám oznámit dvě zprávy,“ řekl smutně doktor, „je mi to líto, ale váš syn do šesti hodin zemře,“ matka začala plakat ještě víc a mumlala něco v tom smyslu: „Ne, on ne, mé jediné dítě, ne, ne.“

„Je mi to líto, opravdu, a ta druhá… Vašeho syna někdo otrávil, nějakým neznámým jedem, snažíme se…“

Opět jsem cítil, jak mě temnota stahuje dolů. Křičel jsem tak dlouho, než jsem opět upadl.

Pohled matky

„Takže, znovu. Kde jste byla mezi desátou hodinou ranní a šestou večerní?“ zeptal se mě opět policajt a posunul si brýle na hubeném nose.

„Byla jsem na schůzce u pana Robena, ale to už jsem vám řekla, ověřte si to,“ řekla jsem dutě s vyschlým krkem. Před dvanácti hodinami mi umřel syn. Pod mýma rukama. Pořád ještě na nich cítím jeho studenou kůži, lepkavou potem. Před očima jeho nehybnou postavu … Z myšlenek mě vytrhl zvuk dveří, do kterých vešel Edward, kamarád Ilji, když chodil ještě na školu. Můj ubohý Ilja.

„Myslím, že to stačí, pane komisaři, paní Clubová si musí odpočinout, byl to těžký den pro nás pro všechny,“ šel ke mně a pomohl mi vstát.

„Zítra se k vám stavím, musíme zjistit ještě podrobnosti, kde mohl váš syn dostat nějaký jed,“ křikl ještě za mnou, než se zavřely dveře. Šli jsme v tichosti až k mému autu.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad řídit, paní Clubová,“ řekl napjatě a bleskl pohledem k jeho autu.

„Zvládnu to,“ řekla jsem odhodlaně a otevřela dveře řidiče.

„Paní Clubová, možná,… Nic, radši nic,“ řekl rychle a sklonil hlavu.

„Co jsi chtěl říct?“

„Možná vím, co se stalo Iljovi, kdo to udělal…“ řekl a nahlas polkl. Srdce se mi rozběhlo trojnásobnou rychlostí, adrenalin se mi vlil do žil, přiskočila jsem k němu a křečovitě ho chytla za sako.

„Proč jsi to neřekl, vrátíme se tam a ty jim vše povíš,“ chytla jsem ho zuřivě za ruku a táhle zpět k budově.

„Ne, to nemůžeme…“¨

„Proč, “ zeptala jsem nechápavě a vzpomněla jsem si na svého syna, který leží teď v márnici.

„Zabil jsem ho asi já…“ pošeptal mi a já se zasmála. Smích mě ale přešel, když se tvářil vážně, rychle jsem od něj odstoupila. Otevřela jsem pusu, ale nic mi z ní nevyšlo.

„Víte jak doktoři říkali, že srdce mu buší, ale mozek nemá žádné odezvy?… Já… byl jsem u něj, odpoledne a nejspíš jsem tam nechal takovou lahvičku na stolku. Říkal jsem, že to nebylo ještě zkoušeno na lidech, a…“ vypadal, že se rozbrečí, skoro bylo slyšet, jak mi to v hlavě došlo.

„Nevypadala ta lahvička jako pěna do koupele?“

„Ano, jak…?“

„Tu jsem mu ráno přidala do koupele, ale nepěnila, takže jsem tam přidala ještě nějakou. Ale stále nechápu, co s tím má co znamenat to, že ty… ty jsi ho zabil!“ vykřikla jsem o oktávu výš a ruce se mi sevřely v pěst.

„V té lahvičce byl lektvar, jak by se to řeklo… Který umí zneviditelnit věci… A vy, když jste ho přimíchala… Já nevím! On se asi otrávil, a teď tady bloudí, určitě,“ zamyšleně se rozhlížel kolem sebe a mně pukalo srdce. Do očí mi vstoupily slzy.

„Je toho na tebe moc, chlapče, pojď, svezu já tebe. Mě taky chybí. A ještě jsem se nemohla smířit s tím, že je…“

„Neopovažujte říkat to slovo!“ vykřikl znenadání, čapl mě za ruku a táhl k autu. Napadlo mě, že bych začala křičet, co když říkal pravdu a něčím ho otrávil. Už jsem začala otevírat ústa, když se najednou otočil a přiložil mi ruku přes pusu.

„Teď vás odvezu do márnice, nebudete křičet a pomůžete mi vašeho syna dostat zpět, je to jasné?“ řekl výhružně se stopou citu v hlase. Nezmohla jsem se ani na slovo, když mě posadil do auta a vezl pryč.

„Okamžitě mě pustíš, a neoznámím to policii,“ řekla jsem odhodlaně, ale vypadal, že mě neslyší.

„Mám plán, vloupeme se do márnice, tam ukradneme tělo, vyvezeme ho na vyšší budovu, třeba i mrakodrap a shodíme ho dolů, tím bude viditelný a jeho duše, nebo jak bych to nazval, se vrátí zpět do těla.

„On je mrtvý, nechápeš to, ty magore?“ křikla jsem hystericky a zalomcovala klikou. Zastavil před budovou, hned jak se odemkly dveře, vypadla jsem z auta a začala utíkat, nebo spíš, měl to být běh. Jak už jsem byla starší, dostihl mě dřív, než jsem udělala tři kroky.

„Říkám, že nikam nepůjdete. Já Ilju taky mám rád, je to můj přítel, a tak vás prosím, buďte prosím zticha!“ zaúpěl a táhl ke dveřím. Začala jsem se prát a bránit.

„Máte dvě možnosti. Vrátíte se na policii a tam povíte, co teď dělám, nebo… mi teď pomůžete, nic se nestane a zachráníme vám syna… A jen k té první nabídce. Než byste se vrátila, byl bych s tělem pryč. A kdyby vás napadlo, že chcete křičet, můžete, tady vás stejně nikdo neuslyší,“ řekl hrozivým hlasem a naklonil se ke mně. Instinktivně jsem se přikrčila a on loktem vyrazil skleněné dveře, které si z druhé strany odemkl. Chytl mě za loket, vytáhl malou baterku a táhl mě dlouhou bílou chodbou. Z kapsy vytáhl papírek s číslem E15 - 29 a rozhlížel se po dveřích, vstoupil dovnitř se mou v závěsu a zastavil se uprostřed místnosti. Místnost byla cítit zatuchlinou.

„Najděte číslo 29,“ okřikl mě potichu, až jsem nadskočila. Podle mě, sama o sobě je márnice strašidelná, ale ještě víc, když jste tu v noci a svítíte si baterkou.

„Já ale moc nevidím, nemůžeme rozsvítit?“ ozvala jsem se nazpět. Uslyšela jsem šouravé kroky ke dveřím a místnost se osvětlila. Jedna celá délka stěny byla pokryta nerezovými boxy s čísly v bílé barvě. V místnosti bylo samo o sobě chladno, ale když jsem si představila, že jsem tu s několika desítkami mrtvol, roztřásla jsem se ještě víc. Ozval se vrzavý zvuk, nad kterým mi naskočila husí kůže a já se rychle otočila. Edward opatrně vytahoval z jednoho boxu mrtvolu, které čouhaly ven nohy z plachty. Srdce se mi rozběhlo, až to vypadlo, že mi vyskočí z prsou.

„Neboj, kámo, zachráním tě,“ pošeptal a vytahoval mého mrtvého syna.

„Co to děláš? Je mrtvý, nech ho tam!“ vykřikla jsem hněvivě a přistoupila k boxu. Pohled na Ilju, který tam bezmocně leží s modrými rty, mi vehnala slzy do očí. Je až skoro nemožné, že je mrtvý.

„Podle mých výpočtů,“ vytáhl další papír kapsy u kalhot, „bychom ho měli shodit z této budovy,“ pod mým pohledem se na chvíli zastavil, ale i nadále pokračoval, „a měl by se vrátit do původního stavu a obživnout. Lidé, kteří pracovali na tomto projektu, jsou přesvědčeni, že to pomůže, jeden z nich už nachystal venku před budovou velkou nafukovací žíněnku. Takže když spadne, nebude mít nic zlomeného.“

„To v žádném případě, nezneuctíš památku mého syna tím, že ho shodíš z nějaké podělané budovy!“ křikla jsem rozzuřeně se slzami v očích a chytla jsem druhou stranu nosítka, na které převážel mého syna ke dveřím.

„Ježiš, do půl hodiny budete mít svého syna zpátky! Tak pusťte to držadlo, anebo mi pojďte podržet výtah na střechu,“ cuknul s lehátkem, až jsem klopýtla a spadla na mrtvolu. Instinktivně jsem zakřičela. Rukou mi zakryl ústa.

„Pšt,“ zašeptal s prsem na mých rtech. „Nikdo se to nedozví, teda, jestli vstane z mrtvých, tak to hodně lidí vyděsí a budeme muset mít nějakou dobrou historku, ano?“ Přikývla jsem, byla jsem celou dobu zticha, teda až přivolal výtah, to jsem opět protestovala.

„Nemůžeš, mého syna, shodit z nějaké budovy,“ odsekávala jsem každé slovo a dávala na ně velký důraz. S pípnutím se otevřel výtah a zavál na mě studený vítr. Edward přivezl vozítko na kraj střechy.

„Jsi tam?“ zakřičel dolů, ozvalo se písknutí a Edward se na mě otočil. „Vím, že nechcete zneuctít jeho památku, ale aspoň to můžeme zkusit ne?“ Už jsem mu chtěla něco říct, když najednou se rozběhl a vozítko nechal letět dolů. Zakřičela jsem.

„Vrahu! Iljo!“ křikla jsem a nemyslela jsem. Chtěla jsem skočit za ním. Hodiny smutku a zděšení mě dostihly a já už nevěděla, co dělám. Na poslední chvíli mě chytil kolem pasu, když jsem už byla na okraji a strhl k sobě.

„Pojďte dolů, dolů!“ zakřičel zespod hlas, a já hněvivě bušila Edwardovi pěstí do prsou. Najednou jsem se rozplakala. Vzal mě do náruče, pod mojí tíhou se zhoupl na patách, ale statečně mě nesl k výtahu. Nemyslela jsem na nic jiného, než na Ilju. Dnes jsem ho podruhé ztratila. Jednou kvůli neznámé otravě, kterou přikládá k nějakému neviditelnému lektvaru, a podruhé teď. Ještě stále jsem viděla, jak lehátko padá dolů. Rozvzlykala jsem se ještě víc. Mezitím jsme dojeli do přízemí a došli východu. Uslyšela jsem policejní sirénu.

„No, řeknu vám, byla to teda výška, padat bych nechtěl. Ale musíme si pospíšit, viděl jsem nějakýho chlápka, co volal policajty. A sám to nevyfouknu!“ houkl na Edwarda chlapec, který nepřesáhl ještě dvaceti let, a za ním se objevili ještě dva. Všichni tři si plácli a spěchali k té obrovské, ale opravdu obrovské nafukovací lávce.

„Kde je Ilja?“ ozvala jsem se a hlas se mi na konci zlomil. Jeden chlapec ukázal někam do tmy. Podle obrysů jsem poznala sanitku. Policejní siréna se teď ozvala blíže.

„Pospěšte si chlapi!“ ozval se Edward a začal jim pomáhat. Velký pytel hodili do auta a nasedli. Já stále stála na chodníku jako přimražená a nevěděla, co dělat. Jestli křičet, jít s nimi, truchlit, nebo utíkat. „No tak, nastupte!“ ozval se znovu jeho autoritativní hlas. Poslechla jsem ho. Skončila jsem hned vedle Ilji, který měl v sobě napíchnuté nějaké jehly, a muž v doktorském plášti mu připevňoval masku s kyslíkem na obličej. Edward pochytil můj pohled.

„Je to doktor. Stačí mít dobrý vliv a hodně peněz a nikdo si nevšimne zmizelé sanitky. Jak je na tom, žije?“ zeptal se bez dechu.

„Není ani možné, co se tady stalo! Viděl jsem ho, jak ho odvážejí do márnice. A teď tu leží a dýchá, tep se mu začíná zvedat,“ řekl užasle doktor a pořád tomu nemohl uvěřit. Počkat, řekl, dýchá?

„Dýchá?“ ozvala jsem se a bylo mi na omdlení. Jako můj hlas Ilju probudil, a on zvedl ruku. V tu chvíli jsem se propadla do černoty a nejiného nevnímala.

Ucítila jsem tlak na přední straně zápěstí, pak pomalé kroky odněkud blízko vedle mě.

„Je tak nehybná, neměla by se už vzbudit? Je to už skoro den,“ ozval se čísi netrpělivý hlas.

„Už jsem ti, Iljo, říkal, že je přeci jen člověk a její mozek se tak brání. Až bude připravená, probudí se.“

Ilja? Vážně to byl jeho hlas? Pomalu jsem otevřela oči do ranního světla, zaštípalo mě to do očí. Ozvaly se tři šťastné výdechy.

„No konečně, už jsem si myslel, že budeš spát celý den,“ řekl Ilja po mé pravé straně. Otočila jsem hlavu a uviděla ho ležet na nemocniční posteli, přičemž se snažil otočit co nejvíc ke mně, aby na mě viděl. Kanyla v obou rukách a přivázaná noha mu to neulehčovala.

„Co se stalo,“ zeptala jsem se zmateně a pokusila se zvednout. Zamotala se mi hlava a já spadla znovu do polštáře.

„Radši ležte, ano?“ nabádal mě doktor a starostlivě svraštil obočí.

„No, řeknu to asi tak. Když jste v té sanitce omdlela, tak jsme vás oba dva přivezli do nemocnice a postarali se i o vás. Byli tu novináři, v tak ranní dobu, policajti… No a teď se většina řeší. I když…“ odmlčel se Edward a podíval se na Ilju. Ten pokýval hlavou.

„Většina lidí má vážně trauma z toho, co se stalo. A veřejně jsem se přiznal, že jsem dal Iljovi jeden nápoj, při kterém má vypadat člověk jako mrtvý. Takže musím zaplatit sankci, a pustí mě do domácího vězení i přes to všechno. Takže se svým neviditelným lektvarem se můžu jít zahrabat,“ obrátil se na Ilju, „jsem vážně rád, že žiješ. Nikdy by mě nenapadlo, že ty budeš neviditelný Ilja. První člověk, který není vidět…“

„Iljo? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a znovu se pokusila zvednout. Obešlo se to bez motání hlavy. Po tvářích mi začaly téct slzy.

„Jo, jsem až na…“ odkryl pokrývku a ukázal nohu, kterou měl jen do kolene a dál už nic neměl. „Nemyslíš, že budu vypadat jako pirát, když si vezmu ještě hák?“ řekl se smíchem a všichni se rozesmáli. Přiskočila jsem k němu a objala jsem ho, tak jak mi to všemožné hadičky dovolily.

„Takže budeš žít?“ řekla jsem s brekem.

„Jistě, ještě dlouho tě tu budu strašit,“ všichni v místnosti jsme se rozesmáli.