Polednice

Polednice

Děcko stálo ve světnici,

Za chvíli je poledne,

Řev je slyšet po vesnici.

Zvolám: „Ty mé děcko nezbedné!“

„Nemůžeš jen chvíli mlčet?“

Hraj si, nezlob, prosím tě!

Přestaň už na chvíli brečet,

Přestaň chvilku rušit mě!

Polednici volám k tobě

Ta už s tebou zatočí

Ona už tě ve své zlobě

Slušným mravům naučí!“

Všechny hračky leží v koutě

Moje dítě křičí dál

Ale dveře v rohu hnou se

Pomyslím si: „Kdo jde dál?“

Najednou však černé mdloby

Najednou se pokouší.

Obličej je plný zloby,

Smát se ani nezkouší.

Polednice přišla pro ně,

Přišla a chce mi mé dítě vzít

Já se ale bojím o něj

To je hrůza, musím snít.

Zadarmo své dítě nedám.

„Běž pryč!“ křičím na přízrak.

Ukryt pro dítě vhodný hledám

Pláču, čekám na zázrak

V kostele teď odbíjejí

Už dvanáctou hodinu

Minuty mě ubíjejí

Cítím každou vteřinu.

Polednice a mě hledí

Pak se zvolna otáčí

Koukám na ni s odpovědí,

Děs mě však hned omráčí.

Polednice už je venku,

Zle se na mne usmívá,

Kroky je však slyšet zvenku,

Kolem hrůza mrazivá.

Moje dítě u mě leží

Tiše, ani nedýše

Teď by mohlo už jen stěží

Už je mrtvé nejspíše.