Polednice
Dnes mi zase slzy tekou,
máma si mě nevšímá.
Od rána má starost velkou,
jak nakrmit otčíma.
Už jsem v koutě honil kotě,
postavil dům z polínek,
štěněti jsem ustlal v botě,
v plíně mám pár hovínek.
Potřebuju péči mámy,
chci, ať se mi věnuje.
Potřebuju foukat šrámy.
Nic. Dál s hrnci čaruje.
Chvíli čekám, potom pláču:
Mámo! Mámo! Maminko!
Nebaví mě honit káču,
pochovej mě malinko!
Pláču víc a máma křičí.
Kdo z nás křičí nejvíce?
Dveře vrznou, dovnitř fičí
a na prahu babice.
Vztáhne ke mně hnáty křivé,
máma ke mně přiskočí.
Mám, po čem jsem toužil dříve:
Jsem u mámy v náručí.
K prsům si mě přitiskne,
silně, až to zabolí,
až mi slza vytryskne,
až zapláču nevolí.
Jako kdyby dech mi vzali,
kámen tlačí na plíce.
V uších hučí a pak z dáli
zaslechnu smích babice.
A pak ticho. Co se stalo?
Já snad letím jako pták!
Všechno zlé se mi jen zdálo
a teď stoupám do oblak.
Kolem vidím andělíčky,
budou si tu se mnou hrát.
Dole suší kapesníčky.
Mámo, neplač! Mám tě rád!