Polednice

Po poli se sama ploužím,

brzy bude poledne,

chvíli klidu míti toužím,

snad mi nic tlak nezvedne.

Moje křivé hnáty bolí,

tvář si halím plachetkou,

slunce pere do zelených polí,

dávno nejsem koketkou.

Bože, co to zase slyším,

někdo volá z vesnice.

Už se blížím k jejich chýším,

zase budu babice!

Opět jakýs harant ječí,

matka jeho nezvládá.

Tuhle chýši vezmu ztečí,

povinnost má prvořadá.

Jak vichřice halasím,

beru dveře za kliku,

to bude tím počasím.

Matko, schytáš kritiku!

Kašli na kus tučného žvance,

za dítětem běž si hrát,

přece nechceš mít trestance -

jen když otec nemá hlad!

A ty, kluku, přestaň brečet,

hraček máš tu milion,

kolikpak knih už jsi přečet?

Nebuď jako škorpion.

Oba na mě divně civí,

pak se dají do breku.

Pomoci jsou všichni chtiví,

pak nastane čas úleku.

Ze světnice raděj mizím,

dítě lape po dechu,

půjdu čelit dalším krizím,

najdu jinou macechu.

Po poli zas sama kráčím,

doufám v klidná poledne.

Svůj zlý osud s sebou vláčím

- trestám děti nezvedné!