Příběh k fotografii - běžící křeček
Příběh k fotografii – běžící křeček
„Už tam budu, už tam budu,“ skandoval si do rytmu běhu křeček Emil.
Ve svém okolí byl znám svým snem – stát se nejrychlejším a nevytrvalejším křečkem na poli – chtěl zvítězit v polimpiádě. Každý den poctivě a tvrdě trénoval. Vytyčil si trasu v brázdě mezi klíčícím obilím. Hned po ránu, když se na klíčcích ještě leskla rosa, vyběhl ze svého konce pole. V poledne byl na druhém konci. Zde si dopřál osvěžující svačinku. Pšenici měl moc rád. Chvilku si schrupl a pak běžel zpět. Kvečeru byl opět na svém konci. Zalezl do svého doupěte, slupl večeři a nechal si od své manželky Dany masírovat nožky. Manželka měla pro jeho zálibu pochopení. Sama se snažila vyhrát v soutěži o nejdále odhozený klas pšenice. Ale nyní ještě není sezóna klasů, proto tvořila zázemí Emilovi.
„Ještě poslední kousek, už vidím naše doupě. A hoj, Da nuš ko,“ vydýchával se Emil, „ještě provedu strečink a už chvátám k večeři.“
„Nespěchej, Emile, pořádně se protáhni, ať v noci nemáš křeče.“
„Přemýšlel jsem při zpátečním běhu, že by to chtělo nějakou změnu. Nějakou zátěž. Aby se mi pak v soutěži běželo lehčeji.“
„To není špatný nápad, zítra ti dám do toreb něco z naší zásoby zrní. Ale musíš slíbit, že to na druhém konci všechno nesníš,“ prakticky odvětila Dana.
A druhý den už Emil běžel s lícními torbami plnými loňského zrní.
„Uf, to je tedy námaha. Ale mám ze sebe dobrý pocit.“
„Emile, co to táhneš? A jak se u toho tváříš?“ pokřikoval na něj kamarád Pepík.
„To víš, to není gymnastika nebo krasobruslení!“ zafuněl Emil v odpověď a běžel dál.
Zpátky už dobíhal za deště. Tentokrát svou ženu ani nepřivítal, rovnou se svalil do pelíšku a tvrdě usnul.
V noci se vzbudila Dana: „Emile, vstávej, prší nám do doupěte. Slyšíš, Emile?! Utopíme se!“
„Co se děje?“ Emil byl zpočátku dezorientovaný. Pak ale začal jednat. Vykoukl ven, voda už se mu valila přes tlapky, a křikl: „Nachystej do toreb trochu zrní na cestu, poběžíme!“
„Cože? Ale já…“
„Nemluv a chystej, ponesu tě na zádech, jsem na zátěž zvyklý“
„No na jaře snad takovou váhu ještě nemám,“ ohradila se pro sebe Dana, ale to už si do toreb cpala pšenici.
Za chvíli už Emil uháněl s Danou na zádech do bezpečí.
Ráno šli zkontrolovat ztráty. Spousta jejich přátel přišla při potopě o své blízké. Skoro všichni přišli o zásoby. Čekalo je krušné období. Polimpiáda byla zrušena. Emil ale netruchlil, všem odpovídal: „Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.“ A neúnavně, tak jako předtím běhal, pomáhal všem stavět nová doupata. Až uzrálo obilí, pomáhala i Dana – všem házela zralé kasy. Všichni křečci jim byli vděční a začali jim přezdívat, na počest poražení záplav, Zátopkovi.
Emil i Dana přečkali zimu ve zdraví. Příští rok Emil vyhrál přespolní běh a Dana v hodu klasem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Z%C3%A1topek