Příběh stínu

Poprvé si jej všiml, když umřel jeho přítel. Mohl mu tehdy pomoci, ale neudělal to. Nedával si to za vinu. Vlastně to ani nebyla jeho vina, že zemřel. Ale od té doby ho ten Stín pronásledoval.

            Říkal mu Ďábel. Vypadal jako on sám. Měl tvář jako anděl, postavu jako anděl, dokonce i křídla. Jenže Ďáblova křídla byla blanitá, netopýří. Ne jako jeho, krásná s dlouhými, bílými brky. A pak ještě ty rohy. Dlouhé, spirálovitě zakroucené i přes to, že byl Ďábel pouze stínem, to bylo vidět.

            Ale on sám nebyl Ďáblem, byl Andělem!

            Anděl začal nenávidět světlo, poněvadž kdykoli posvítilo, vrhlo jeho pekelný stín, který se mu vysmíval. Táhl se za ním, kamkoli šel. A co bylo nejhorší, nikdo krom Anděla jej neviděl.

            Postupně se z něj stal anděl temnot, vyhýbající se světlu. Mnohokráte přemýšlel, jak se Ďábla zbavit. Byl za samotným archandělem Gabrielem. Nikdo mu nepomohl.

            Už nevěděl jak dál a tak vzal nůž. Přitiskl si jej na tvář a pomalu sjížděl až ke krku, kde jej zanořil až po jílec do měkkého masa. Rudá krev z andělova krku potřísnila bělostná křídla. Rudá na bílé v takovém kontrastu…

            A Ďábel se smál, protože sebevražda je jedním z nejtěžších hříchů. Ďábel začal nabírat barvu a tvar, až se zhmotnil v bytost.

            A Andělova duše spadla tam, kam všichni padlí andělé. Do pekel...

I smrt je umění, které vyžaduje svého umělce