příště, inspirace

03.11.2014 20:11

těšte se na sladkokyselý horor!

inspirace - King

„Jsme na hranici území, kterýmu Mikmakové říkávali Bažina Malýho boha. Vobchodníci s kožešinama, který tudy chodívali, to tu pojmenovali Močál mrtvýho muže. Ty, který sem přišli a dokázali odsud odejít, už se sem z velký většiny nikdá nevrátili.“

„Jsou tu pohyblivé písky?“

„No jo, spousta pohyblivejch písků! V silnejch nánosech křemennýho písku, kterej tu zbyl po ledovci, jsou jistý proudy. Říkáme tomu křemennej písek, i když se to možná vodborně jmenuje jinak.“

Jud se na něj podíval a Louis zahlédl v očích starého muže jakýsi nepříjemný záblesk. Pak Jud zdvihl baterku a bylo to pryč.

„Tam dole je fůra podivnejch věcí, Louisi. Vzduch je takovej těžší… víc nabitej elektřinou… nebo něčím takovým. Možná uvidíte voheň svatýho Eliáše – námořníci mu říkaj ráhnový světlo. Může vyvolat různý dojmy postav a tak, ale nic to není. Když uvidíte nějakou takovou postavu a bude vám to vadit, prostě se koukněte jinam. Můžete zaslechnout i hlasy, ale to jsou jen potáplice tam dole u Prospectu. Ty zvuky se nesou. Je to divný.“

„Potáplice?“ zapochyboval Louis. „V tuhle roční dobu?“

„No jo,“ odpověděl Jud neurčitým, naprosto nečitelným hlasem.

V tu chvíli si Louis zoufale přál, aby mu mohl vidět do tváře. Ten pohled –

„Jude, kam jdeme? Co ksakru děláme v těchhle zapadlých končinách?“

„Řeknu vám to, až se tam dostáném,“ odvrátil se Jud. „Jděte po drnech.“

Znovu se vydali na cestu. Skákali z jednoho ostrůvku trávy na druhý. Louis se na ně nedíval; nohy jako by je vyhledávaly samy, bez jeho pomoci. Zakolísal jen jednou – levá bota prolomila tenkou vrstvičku ledu a zabořila se do chladné a poněkud sliznaté vody. Rychle ji vytáhl a pokračoval v chůzi za mihotavým světlem Judovy baterky. To světlo klouzalo mezi stromy až k zasutým vzpomínkám na pirátské pověsti, které tak rád čítával jako chlapec. Zlí lidé zakopávají zlaté dublony za svitu měsíce… a jeden z nich je přirozeně s kulkou v srdci svržen do jámy na bednu s pokladem, neboť piráti věřili – nebo to aspoň zcela vážně tvrdili autoři oněch hrůzyplných příběhů – že duch mrtvého druha bude lup střežit. Až na to, že my nejdeme zakopat žádný poklad. Jen kasírovaného kocoura mé dcery. Ucítil, jak mu někde uvnitř tryská divoký smích, a potlačil jej.

Neslyšel žádné „hlasy“, ani neviděl žádné Eliášovy ohníčky, ale když přeskákal pár drnů, podíval se dolů a uviděl, že mu až do poloviny stehen sahá přízemní mlha, dokonale jemná a bílá a dokonale neprůhledná. Jako by se pohyboval v té nejnadýchanější sněhové závěji. Vzduch mu teď připadal lehčí a teplejší, na to by byl přísahal.

Viděl před sebou Juda, jak s jistotou kráčí dál, širší konec krumpáče zaháknutý za rameno. Ten krumpáč navozoval představu muže, který hodlá zakopat poklad. Sílený pocit euforie v něm přetrvával.

Málem zezadu narazil do Juda. Starý muž se zastavil uprostřed cesty. Hlavu měl skloněnou ke straně. Ústa měl napjatě sevřená.

„Jude, co se –“

„Pšt!“

Louis se odmlčel a neklidně se rozhlédl kolem. Přízemní mlha tu byla řidší, ale na boty si stále neviděl. Pak uslyšel šustění podrostu a lámání větviček. Něco se tam hýbalo – něco velkého.

Otevřel ústa, aby se zeptal Juda, jestli to není los (ačkoliv měl ve skutečnosti na mysli medvěda), ale pak je opět zavřel. Ty zvuky se nesou, řekl Jud. Sklonil hlavu k jedné straně v nechtěné nápodobě Juda, aniž si uvědomil, že to dělá. Pak se zaposlouchal. Ten zvuk mu připadal nejprve vzdálený, pak zase velice blízký; vzdaloval se od nich a pak se zase zlověstně přibližoval. Louis cítil, jak mu potůčky potu stékají z čela na tváře. Přehodil si odpadkový pytel s Churchovou mrtvolkou z jedné ruky do druhé. Dlaň měl zvlhlou a zelený igelitový pytel byl kluzký, takže měl co dělat, aby ho udržel. Teď mu ta věc připadala tak blízko, že Louis každou chvíli očekával, že se vynoří, postaví se na zadní nohy a možná svým nepředstavitelně nezměrným a kosmatým tělem zacloní hvězdy.

Teď už neměl představu medvěda.

Teď už neměl vůbec žádnou představu.

Pak se to pohnulo směrem od nich a všechno utichlo.

Louis už měl na jazyku otázku Co to bylo? Vtom se však ze tmy ozval skřehotavý, šílený smích, který stoupal a klesal v hysterických kaskádách, hlučně, pronikavě, mrazivě. Louis měl pocit, jako by mu ztuhly všechny klouby v těle a jako by celý ztěžkl, tak ztěžkl, že kdyby se pokoušel utéct, propadl by se do bažinaté půdy. Smích se stupňoval, až se rozpadl do suchého chrchlání, podobného štěpení zvětralé skály v mnoha puklinách současně. Pak se vzepjal k výkřiku, který vzápětí utonul v hrdelním pokašlávání, ne nepodobnému vzlykům, než odezněl docela.

Z větve ukápla voda a někde nad nimi, v řečišti oblohy, monotónně hučel vítr. Jinak byla Bažina Malého boha tichá.

Louis se začal třást po celém těle. Svaly, zvláště v podbřišku, se mu začaly roztěkat. Ano, roztěkat bylo to správné slovo; svalstvo na celém těle se mu neuspořádaně pohybovalo. V ústech měl dokonale sucho. Připadalo mu, že v nich nezbyla jediná slina. Přesto v něm jako nezvratné šílenství přetrvával onen euforický pocit.

„Co to proboha bylo,“ zeptal se tichým chrapotem Juda.

Jud se k němu otočil a v tom matném světle si Louis pomyslel, že starý pán vypadá na sto dvacet. V očích už neměl ten zvláštní mihotavý třpyt. Měl vrásčitý obličej a v očích se mu zračila čirá hrůza.

Když však promluvil, hlas měl pevný. „Jen potáplice,“ řekl. „Jdem. Už jsme skoro na místě.“

 

a teď sladké sny :-)