První věta

Venku zuří sněhová bouře. Ona se proplétá mezi vločkami a snaží se, aby ji žádná nezasáhla. Nebylo by to pro ni zrovna nejlepší. Malé víly velikosti mužské dlaně rozhodně špatně snášejí zásah sněhovou vločkou, obzvlášť když ty vločky padají tak velké jako dnes. I přes to, že je zimní vílou a chladno má velice ráda, opravdu nechce být smetena na zem a pohřbena pod závějí.

On se dívá z okna. V rukou svírá veliký hrnek s čajem, o který si hřeje dlaně. Je zabalený do deky, i když topení vedle něj příjemně hřeje, má to tak rád. Miluje teplo. Na klíně má otevřenou knihu. Mytologie. Má rád mytologii, severskou, egyptskou,… jakoukoliv. Všechny ty fantastické bytosti, které se tam objevují. Je to lepší než pohádky. Nevadí mu, že si nemůže jít ven zasáňkovat nebo zabruslit. Se zlomenou nohou se toho dá dělat málo. Nevadí mu to. V klidu sedí a popíjí svůj teplý čaj. A přitom sleduje, jak vločky padají.

Sníh se v hustých chuchvalcích snáší k zemi a pokrývá ji tlustým nánosem běloby. Víla mezi ním kličkuje a snaží se najít nějaký úkryt.

Chlapec hledí z okna a vidí, jak se proti svislým pruhům bílého sněhu něco modře mihotá. Přisune si židli blíž a podívá se pozorněji. Je to drobounká postavička. Že by byla tak daleko? Ne, je jen velice maličká. Podobá se pohádkovým bytostem z knížek, které tak rád čte. Osůbka má dlouhá světélkující křídla, jakoby utkaná z pavučinek, na kterých ulpěla námraza.  A ona se vyhýbá, krouží, kličkuje. Ne! Tančí mezi vločkami.