Spoléhavci

Spoléhavci

     Neumíte si představit, jak byl malý princ šťastný, když se vrátil na svoji planetu. Nejdříve ze všeho se přivítal se svou květinou.

„Květino moje, muselo se ti stýskat. I mně se stýskalo.“

„Ne, vůbec se mi nestýskalo. Já si vystačím. Náhodou jsem si ani nevzpomněla, totiž...,“ odpověděla květina.

Ach, ty malá květinko..., povzdechl si v duchu malý princ.

„Ano, moc se mi stýskalo,“ uznala květina.

„Jsem rád, že jsi upřímná,“ řekl princ a při tom vymetal své dvě činné sopky a potom i tu vyhaslou, neboť jak sám tvrdí: „Člověk nikdy neví.“ Ale vtom se proti nim žene obrovský větrný vír – tornádo. Princovu květinu to vytrhlo z kořenů a spolu s princem je to unášelo na úplně cizí planetu.

     O chvíli později oba s žuchnutím přistáli na zvláštní planetě. Trochu se rozkoukali a vtom si všimli zvláštního člověka. Byl nahý, seděl na holé zemi, přikrytý listím.

„Dobrý den,“ pozdravil princ.

 „Dobrý..., no, ať vám to dopoví můj bratr,“ odpověděl člověk.

„Bratr? Jaký bratr?“ zeptala se květina.

„Bydlí na opačné straně této planety. Kdysi jsme žili na stejné straně, ale nemohli jsme se na ničem dohodnout, proto jsme tu postavili tuto zeď, aby bylo jasné, že on nesmí sem a já nesmím tam.“

„Zeď? Žádnou tu nevidím,“ řekl malý princ.

„Ach ano, spoléhal jsem na bratra, že ji postaví,“ odpověděl člověk.

     V tu chvíli zahlédl malý princ keř a za ním seděl muž – nahý, zpola zasněžený. Malý princ se na něj obrátil a také ho pozdravil: „Dobrý den.“

„Tobě také,“ odpověděl muž.

„Ty jsi jistě známý toho druhého muže,“ zeptal se princ.

„Jsem jeho bratr,“ odpověděl muž.

„Ale on nám tvrdil, že bydlíš na druhé straně planety,“ řekl princ.

„Ach ano, spoléhal jsem na to, že se tam odstěhuje on.

Chvíli bylo ticho. „Proč jsi nahý?“ zeptala se konečně květina.

„Spoléhal jsem, že mi bratr ušije oděv,“ odpověděl muž.  

„Ach tak,“ vzdychl princ. Po chvíli mlčení řekl malý princ: „Má květina je vytržená z kořenů. Dáš jí prosím tě květináč a hlínu na cestu domů?“ poprosil princ. „Spoléhám, že vám pomůže můj bratr.“

„Pane,“ chtěla zavolat květina, ale druhý muž už neposlouchal.

     „Tihle dospělí jsou opravdu divní,“ pomyslel si princ. „Jen nevím, co baobaby. Jak to, že jejich planeta nezaroste baobaby, když stále jen spoléhá jeden na druhého?“ zeptal se princ.

„Nejspíš tu často mívají tornádo a to všechny stromy vytrhá. Víš, ten vítr, jako ten co nás sem dostal,“ odpověděla květina.

„Myslíš tenhle?“ zeptal se princ a ukazoval na rotující vír prachu. Ten vítr je opět oba sebral a vrátil na jejich planetu.

     „Víš, princi,“ začala květina „kdysi jsem také spoléhala jen na to, že se o mě budeš starat, ale potom, jak jsi odešel, víš, naučila jsem se samostatnosti.“ Princ neřekl nic. Jen se dlouze zadíval na hvězdy. Vzpomněl si na Zemi, na lišku, na růži, na hada... na mě. Potom zasadil květinu zpátky do země, dal najíst svému beránkovi a šel spát.