Voda v historii

Jmenuji se Nikol a je mi 13 let. Já a moje rodina jsme na dovolené v Thajsku. Dovolenou jsme dostali k Vánocům a odlétali jsme ještě na Štědrý den. Cesta trvala zhruba 11 hodin, takže jsme do Thajska doletěli až druhý den. Ten den jsme se vybalovali a seznámili s okolím a mořem.

 Dnes je 26. prosince, a jelikož si chceme dovolenou užít, vstáváme docela brzy, já bych si radši o dvě hodiny přispala, jenže vzbudil mě můj o osm let mladší bratr. Jmenuje se Filip. Neskutečně pištěl a brečel. Máma s tátou taky ještě spali, a když uslyšeli Filipa, nevěděli, co se děje. Máma se ho šla zeptat. Ten však neodpovídal, křičel a stále ukazoval na okno. Zatímco máma uklidňovala Filípka a nechápala, proč brečí, táta ho nejspíše pochopil a vykoukl z okna. V tu chvíli však začal panikařit. Když jsme všichni pochopili, co se děje, začali jsme utíkat z hotelu. Blížila se na nás vlna tsunami.

 Když jsme vyběhli z hotelu, viděli jsme jen paniku, útěk a řev davu, co se před vlnou snažil zachránit. Držela jsem se mámy a táty, abych se neztratila, protože jsem okolí ještě moc neznala. Jenže utíkající davy mě od obou rodičů odtrhly a ztratila jsem se. Stála jsem a brečela. Když si mě nějací lidé všimli, že jsem zmatená a ztracená, vzali mě a utíkala jsem s nimi. Vylezli jsme na střechu moderního domu, zjistila jsem, že to byl dům těch neznámých osob, co mě zachránili. Pak vše kolem nás pohltila voda.

Došlo mi, co se děje a že moje rodina může být už mrtvá. S lidmi, co mě zachránili, jsem začala komunikovat anglicky a doufala, že mně rozumí. Nejspíš rozuměli, snažili se mi vysvětlit, co se stalo, děje a bude dít. Uklidňovali mě, že s mojí rodinou nic není, já jim nevěřila a myslela si pravý opak. Asi po deseti minutách nás ze střechy evakuovali a odvezli do bezpečí. Byli jsme neznámo kde, v nějaké místnosti kde bylo plno lidí. Svou rodinu jsem však nikde neviděla. Záchranáři mi řekli, že zatím nikoho nenašli.

Uběhl týden. A měly následovat přípravy na Nový rok, nikdo se netěšil a všem to bylo ukradené. Většina obyvatel začala s úklidem a počítat ceny nehod. Pro mě však nemělo cenu se do hotelu vracet. Věci, které nebyly zničené, ani nevím, kolik jich bylo, jsem nechtěla vidět. Ten den ráno jsem se dozvěděla, že moji rodinu našli mrtvou kousek za hotelem a než poletím zpět do České republiky, tak se o mě postarají mí zachránci. Ti lidé mi nevadili, ale dozvědět se ve 13, že jsem sirotek, je docela kruté.

Po čtrnácti dnech od katastrofy jsem se dostala do České republiky. S velkou ztrátou jsem se už začala smiřovat, jenže vše mi zkomplikovala moje babička, která pořád brečela. I spolužáci ve třídě na mě byli hodnější, protože se snažili mi nekomplikovat život.

O dvanáct let později: dnes už je mi 25 let. Se smrtí jsem se vyrovnala, ale nějaké psychické následky to na mně zanechalo. S mojí tenkrát prozatímní rodinou se vídám do teď, ale oni jezdí za mnou. Řekla jsem si, že do Thajska už se nikdy nepodívám. Moje babička spáchala sebevraždu, se smrtí se nikdy nevypořádala. Já už mám vlastní rodinu a na osudný den vzpomínám doteď.