Z deníku věci - Mapa
28. září 1899
Abyste rozuměli, nevedu zrovna poklidný život. Byla jsem předurčena k dobrodružstvím a nebezpečí. Jsem opředena tajemstvím a vůbec, spatřit mě mohou jen vyvolení. A jen někteří ve mně umí číst. Takový je život mapy. I když já nejsem jen tak ledajaká mapa. Poklad, ke kterému ukazuji cestu, může najít osamělý poutník vedený nocí a mořským přílivem, s nervy z ocele a obrovskou odvahou. Cesta totiž skýtá mnohá nebezpečí. A truhla plná blyštivých zlatých mincí čeká na konci. No není to krása, takový život? Plout na moři vstříc dobrodružství, křik racků nad hlavou, šumící mořská hladina, vlny tříštící se o skály… dobře, to už trochu moc básním. Většinou jsem jen ležela u někoho v kapse, nebo na polici. Nicméně pořád toho o moři hodně vím. Vychovaly mě staré tlusté knihy z těch nejvyšších polic. Ve všech oborech mám tudíž slušné znalosti. Hlavně v geografii a dějepisu, jak se na mapu sluší. Ale co se týče spisovného jazyka, jsem tak trochu samouk. I přes to jsem však vzdělanější víc, než některé mapy. Vystřídala jsem již mnoho vlastníků. Ale stvořena jsem byla jistým panem Barrowem. Tento muž byl střízlivý britský gentleman, pohádkově bohatý a také velmi chytrý. Nikdy se neoženil, a tak neměl žádného dědice. Proto se rozhodl stvořit mě, a své bohatství ukrýt na zvláštní místo, které smí najít pouze můj vlastník. Kdy to vlastně celé začalo. Á, počkat, už vím! Začalo to osmnáctého března v Darlingtonu na severu Anglie. Psal se rok 1821…
18. března 1821
„Pero, pero, kde je to pero? Magdaléno, nevíte, kam zmizelo moje pero?“ volal pan Barrow. Magdalena byla jeho služebná, ale to bylo v době, když jsem byla jen nepopsaný kus pergamenu.
„Ne to opravdu nevím, pane Barrowe“ zavolala na něj. Byla to hezky upravená žena ve středních letech, a i když jí černými vlasy už prokvétaly šediny, byla vždycky moc milá a v Barrowově nepřítomnosti vždy tajně uklízela jeho pracovnu. Pan Barrow vždy nadával, že v uklizeném pokoji prostě nikdy nenajde to, co chce, ale Magdaléna toho nedbala a uklízela mu tam pořád. Věděla, že by ji pan Barrow stejně nevyhodil. Měl ji svým způsobem rád.
„To je tím, jak jste mi tu zase uklízela,“ stěžoval si, „pak tu nemohu nic najít.“
Magdalena protočila oči v sloup, cosi zabručela, ale já ze svého místa na polici neslyšela co, a pak dál zametala podlahu v předsíni. V té druhé, v první pan Barrow přijímal hosty. To víte, on měl veliký dům. I když já ho nikdy neviděla celý.
Pan Barrow si povzdechl a začal se znovu přehrabovat v zásuvkách a papírech na stole, ve kterých měl zase absolutní chaos. Konečně se triumfálně napřímil a vytáhl stříbrné pero. Bylo krásné, pokryté drobnými květinami a vinnými listy. Pak mě sebral z police a pak ještě sáhl pro několik svazků knih a velikou mapu světa. Chvíli v knihách listoval a pak po mně začal psát. Pracoval dlouho do noci, při rozsvícené svíčce. I když ho později Magdaléna volala k večeři, nepřišel. Teprve kolem jedenácté spokojeně zaklapl knihu, sroloval mě a slavnostně převázal červenou stuhou. Vrátil zpět na polici a šel si lehnout. Mezitím si knihy pustily pusu na špacír, šustily a povídaly si. I když nevím o čem, protože jsem v mžiku usnula.
Po roce, zhruba dvacátého devátého října mě pan Barrow nacpal do dlouhé láhve, podle vůně nejspíš od vína, spolu ještě s jiným papírem, který se mi představil jako jeho Závěť, pečlivě zavíčkoval a odešel s námi na pláž. Dlouho po ní chodil a dlouho, předlouho mluvil k vlnám a přecházel po břehu. Pak se usadil do písku na kraj pláže, zmlkl a sledoval zádumčivě šumící moře. Najednou se z ničeho nic zvedl a sáhl si do tašky, kterou měl u sebe a ve které jsem byla já i Závěť. Vytáhl nás a jen bezděčně pohladil láhev, ve které jsme byly uloženy. Pak se zhluboka nadechl a hodil nás do moře. Pohltily nás vlny a se Závětí jsme osaměly. Byl to začátek naší velké cesty.
28. září 1899
V té době jsme se se Závětí staly nerozlučnými přítelkyněmi, i když se se později naše cesty rozdělily, ve chvíli, kdy nás našel jeden starý námořník, který neuměl číst, mě si nechal a Závěť vyhodil do moře. Ale to se stalo až po mnoha našich dobrodružstvích. Třeba po tom, co se stalo v roce 1832.
10. února 1832
V té době jsem byla vlastníkem pana Neuvilla. Byl to Francouz a mě mu prodal jeden anglický překupní obchodník s látkami a kořením. Pan Neuvill byl zvláštní člověk. Byl taky bohatý, i když ne tolik, jako býval pan Barrow. Na mě si moc pozor nedával, a proto mě jednou nedopatřením polil hrnkem kávy. Od té doby jsem byla v levém horním rohu trochu rozmazaná. Ale jinak to byl hodný člověk. Ubytoval mě v pohodlné skříňce a Závěť byla vždy kousek ode mne. Pan Neuvill si v ní občas četl, ale mě nechával smotanou. Avšak i přes jeho výstřednosti s ním byla vždycky legrace. Jediné, co mi na něm opravdu hodně vadilo, bylo to, že měl neskrývavou zálibu v ženách. Jako všichni Francouzi. Co týden to jiná žena. A ještě otřesnější bylo, jak se mnou zacházely. Třeba jako tenkrát, když jsem mě vystavil vedle námořního dalekohledu, takového, co se přikládá jen k jednomu oku.
„Miláčku, to je mapa?“ ptala si přihlouplá, křehká rusovláska s růží na tváři, smyslně zvýrazněnými rty a výrazně prodlouženými řasami.
„Ano, drahoušku, je to mapa. Jednou ze mě udělá boháče.“
„Ukaž,“ řekla, zvedla mě ze stojanu a rozmotala.
„Počkej, ne to …“ to pan Neuvill nedořekl, jelikož zrzka už nade mnou skláněla dvě velká hnědá kukadla.
„To je Atlantik?“ zeptala se přihlouple.
„Ne to je jižní Pacifik,“ odpověděl pan Neuvill nakvašeně, „a už mi ji vrať!“
„A není to to samé?“
„Ne! A dej ji už zpátky!!“
„Počkej, počkej, nebuď tak zlý,“ nakrčila nosík a v rohu, který jsem ještě měla čistý, mě zamazala líčidlem.
Pan Neuvill obrátil oči v sloup a energicky mě vytrhl z rukou rusovlásky.
„Nepůjdeme si dát raději kávu?“ nadhodil s neupřímným úsměvem ve tváři.
Zrzka zakývala hlavou a oba odešli do kuchyně.
28. září 1899
No tak to vidíte, jak to dopadá. Dodnes jsem nepochopila, proč se pan Neuvill zahazoval s takovou hloupou a namyšlenou husou, ale prosím, to je věc názorů. Z jeho rukou jsem potom putovala do vlastnictví starého námořníka, který mě vyhrál v kartách, ale stejným způsobem o mě zase přišel. Byl to ten, který zabil Závěť. Získala mě jedna mladá žena, která byla milenkou mého druhého výherce a darovala mě muzeu. A tak jsem žila za skleněnou vitrínou. Odkoupil mě velmi starý, asi osmdesátiletý knihovník z Británie a znovu mě odvezl do spojeného království. Byly to moje nejlepší časy. Pan Bell si dobře uvědomoval moji cenu a podle toho se mnou taky zacházel. Měl mě vystavenou ve svém pokojíku na poličce a každý den mě oprašoval. Často mě také z mé police sundával a studoval mě. Psal si o mně všechno do takového malého deníčku z hnědé kůže. Ale čas všechny dostihne a nikoho nešetří. A nešetřil ani starého Bella. Dva týdny potom ležel a potácel se mezi životem a smrtí. Ale smrt vyhrála. Moc dobře si pamatuji jeho poslední hodinku.
11. ledna 1835
Ležel na smrtelné posteli a třásl se horečkou. Měl jen málo sil a v té chvíli vypadal strašně starý. Jeho kůže vypadala jako zmuchlaný zažloutlý pergamen. Těžce dýchal a bylo vidět, že ho to stojí hodně sil. Když mě v třesoucích se rukou podával svému synovi, který klečel u postele, řekl k němu:
„Thomasi, tohle je pro tebe, snad ti přinese štěstí.“
„Pssst, tatínku, nemluv. Nenamáhej se.“
„Už je pozdě, milý synu. Smrt už si mě odvádí. Ale rád bych ti tu mapu dal, než umřu. Ber to jako moje poslední přání,“ řekl a potom se hlasitě rozkašlal a skoro násilím mě vtiskl do jeho rukou. Po rtech mu přelétl letmý úsměv a pak mu hlava klesla na polštář. Pan Bell zemřel.
Jeho syn se rozbrečel a mě tím zamokřil. I když chápala jsem jej. I mě bylo starého Bella líto. Až se dost vybrečel, našel v sobě tolik síly mne rozmotat. Byl nad míru překvapen nad tím, co jsem zač. Potom si odhodlaně stoupl a řekl: „Jestli je to tak, tak tatínkovo poslední přání splním.“ A sevřel ruce v pěst. A od toho dne začal vše připravovat na velkou honbu za pokladem.
28.1899
Smutnou shodou náhod však jeho loď ztroskotala na útesech zrovna v ten den, kdy mě pan Barrow dokončil. Naštěstí patřil k těm, co si mne cenili, a tak mne i nadále uchovával v láhvi. Díky tomu jsem přežila, když do jeho pokoje vnikla voda. A tak jsem se zase ocitla na moři vydaná na pospas vlnám. Jenže už bez Závěti, takže jsem se cítila dost osamělá. Osmého dne mě moře vyvrhlo na břeh. Toho samého dne, mne také našel nějaký kluk, co běhal po pláži. Sice si mou maličkost strčil do tašky, ale po chvíli mně zase vytrousil, jelikož taška měla díru. Zapadla jsem do jedné díry v zemi, kde jsem musela vydržet pět let, než si mně vůbec někdo všiml. Jak jsem se později dozvěděla, skončila jsem na Islandu, a ten někdo, kdo si mně všiml, byl profesor historie na zdejší univerzitě. Dlouho se mne bál jen odšpuntovat, abych se nepoškodila, a i později, když návod studoval, mne obracel a přemisťoval v rukavicích a vytahoval za pomocí kleštiček na pergamen. Další člověk, co si mně vážil. Ale nikdy se mu nepovedlo mě rozluštit. Asi na to neměl trpělivost. Skončila jsem v truhlici na jeho půdě a na světlo jsem byla vytažena až po té, co dům vystřídal mnoho vlastníků. V roce 1898 jsem zase spatřila světlo světa, když onu půdu rekonstruovali tehdejší nájemníci. A až do této chvíle, kdy vám tohle vyprávím, patřím na poličku u nich v obývacím pokoji. Mé tajemství dál zůstává nerozluštěno, poklad neobjeven a já zdobím poličku ve skříni. No jo, každý holt někdy nemá svůj den. Nebo v mém případě ani celá staletí. Ale jsem si jistá, že jednou mé tajemství někdo odkyje.