Zpověď svíčky

Zpověď svíčky

A bylo to tu zas. Vánoce. Období plné povyku, cukroví a toho bílého za oknem. V té době většinu času trávím v obýváku na stolku, kousek od stromečku (který je chudák obtěžkaný tím vším nemožným nevkusným haraburdím). Ráda bych ho občas utěšila, ale je poněkud vznětlivý. Ale když ona je na stolku taková nuda. Někoho jednoduše dopálí, když si nemá s kým pokecat. Nejhorší je, že musíte pořád stát rovně jako svíčka, ať už se nudíte sebevíc.  Nedávno ke mně sice přistavili misku s ořechy, ale ty jsou zatvrzelé a není jim moc do řeči. Ale to bych si na to posvítila, že je donutím mluvit.

Když přišel Štědrý večer, hořela jsem nedočkavostí, co asi bude v těch tajemných balíčcích u stromečku. Mé úvahy však byly přerušeny vlezlým kotětem se stuhou kolem krku, jež vyšplhalo na stůl a počalo si hrát s jedním s ořechů z misky. „Kšššic, kočko otravná, odpal,“ prskla jsem na ni, ovšem neudělalo to žádný dojem. Chlupatý vetřelec ale nakonec odešel sám. Nastalo ticho na podezřele dlouhou dobu. Celá jsem se rozzářila, když se otevřely dveře, ze kterých se vynořilo procesí lidí. Ten vysoký s brýlemi žuchl do křesla v pravém rohu pokoje, ti maličcí se naopak vrhli ke krabicím vespod urostlého jehličnanu (ozdobeného podivnými blikajícími světélky). Ta nejmenší, s culíky a růžovou sukní, okamžitě začala trhat papír, zatímco ten druhý si prohlížel cedulky a pak balíčky podával těm vyšším. Vždycky jsem ho měla raději, je takový klidný, ale pálí mu to. Růžová princezna se konečně propracovala k pečlivě zabalenému obsahu. Ukázal se jím být velký plyšák, podle toho, co jsem zaslechla, medvěd. Maličká začala rozhazovat rukama, běhat po pokoji s hračkou v náručí a s očima zvednutými k nebi křičet: „Děkuju, děkuju, Ježíšku!“ „No jo, uklidni se, vždyť nehoří,“ sykla jsem nespokojeně. Pak jsem plamen obrátila vzhůru ke stropu a zablikala nahoru: „A já jsem jako vosk, Ježíšku (nebo jak to vlastně bylo)? Buďto neuměl morseovku, nebo není tak laskavý, jak se zdá být. Inu, pod svícnem je největší tma.