Bonbónový horor

            Kolem třetí hodiny ranní mě proudila úpějící meluzína a strašné chladno. Pomalu jsem se posadil na posteli a nohama poslepu našmátral vlněné papuče. „Nejspíš jsem v kuchyni zapomněl zavřít okno,“ pomyslel jsem si. Natáhnul jsem se pro svíčku a škrtl zápalkou. Navlhlý knot nejprve nechtěl chytit, ale po chvíli se místnost rozjasnila načervenalým světlem svíčky.

            Pomalu jsem se šoural ke dveřím do kuchyně. Po cestě jsem se málem přerazil o krabici na puzzle, které nejspíš nikdy nedostavím, protože mi chybí jeden dílek. Jeden zatracenej malej dílek a ten obraz už nikdy nebude kompletní. Je to metafora existence. Dál jsem se šoural ke dveřím a v rozespalosti překonával další nástrahy domu. Když jsem došel do kuchyně, dovřel jsem okno a nalil si do hrnku trochu ovčího mléka. Sedl jsem si ke stolu a pomalu popíjel. „To je zvláštní,“ pomyslel jsem si, „přísahal bych, že jsem to okno večer zavíral.“ Zahleděl jsem se do pastvin. V dálce podél plotu se táhla řada bělostných sněhuláků, které tam vystavěly děti. Každý měl úplně jiný výraz a tím byli tak úžasní. „No jo, Bajerovic, to sou šikovný děcka, jen škoda, že starej Bajer je takovej darebák.“

            „Moment, co je tamto?“ zamračil jsem se. To nebyl sněhulák. Uprostřed pastviny byla… ovce? „Co tam, sakra, dělá?! Všechny ovce jsem přece nahnal do ovčína a vrata zavřel na petlici!“ Sundal jsem z věšáku vlněný kabát a nasoukal se do něho. Papuče jsem vyměnil za teplé válenky a se svíčkou v ruce jsem se vydal ven. Už z dálky jsem poznal, že je ta ovce mrtvá. „Nejspíš vlk,“ pomyslel jsem si. Ale ovce byly přece celou noc v ovčíně. A přísahal bych, že žádná nechyběla. Tak kdo, ksakru, pustil tuhle nešťastnici ven?!

            Vtom mě něco chňaplo za kabát a vší silou mě to strhlo k zemi! Leknutím se mi na chvíli zastavily snad všechny tělesné funkce. Po pár vteřinách jsem si však uvědomil: „No tak, Riky, uklidni se! To jsem přece já. Páníček. Tys mě vyděsil…“ Když jsem rozdýchal svůj miniaturní infarkt, rozhodl jsem se, že půjdu zkontrolovat ostatní ovce.

            Nechtělo se mi ovce budit, protože když uprostřed noci probudíte takových čtyřicet ovcí, máte jistotu, že do rána nezmlknou a vy už neusnete. Posvítil jsem si proto dovnitř úzkou skulinou ve dveřích a jedním okem jsem zamžoural skrz škvíru do ovčína. Nechtělo se mi věřit tomu, co jsem viděl! Protřel jsem si oči a podíval se znovu. Opravdu. V obrovské kaluži krve se povalovalo čtyřicet mrtvých ovcí. Tohle nebyla práce vlka! Ten si vyhlídne jednu ovci, a ne čtyřicet. Navíc proč by zabíjel čtyřicet ovcí? Vždyť to by mu vystačilo nejmíň na půl roku!

            Najednou mě někdo chytil za pusu a druhou rukou mi držel nůž u krku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ačkoliv v tomto spojení to zní poněkud zvláštně. Vlastně se jí skoro dořezal. „Ty šmejde, co tady děláš?!“ zašeptal mi do ucha a hlas se mu klepal jako ovce, když jde na porážku. „Bajere?!“vytrhl jsem se mu z rukou, „Co blbneš, chlape? To jsem já!“ Bajer se zarazil a v očích měl něco mezi vyděšením, studem a překvapením. „Já… já… se splet,“ řekl potupně a jeho dřívější nenávist ke mně jakoby se vytratila a stál tam jako vystrašené jehně, že mi ho bylo až líto. „Já… víte, jak se tady potuluje ten vrah, tak já sem byl jaksi ve střehu, a když jsem viděl, že se u vaší stodoly něco hejbe…,“ vykládal Bajer a nůž pomalu zasouval do kapsy. „Víte, co… pojďte na čaj,“ vyzval jsem ho.

            Nikdy bych nevěřil, že budu s takovým lhářem a šejdířem, kterého celý život ze srdce nenávidím, pít o půl čtvrté v noci čaj a vykládat si sním jako s přítelem. Holt v nouzi poznáš přítele… „Víte, slyšel jsem ve městě, že se tu potuluje nějakej zabiják a že zabil už několik lidí, a tak jsem měl přirozeně strach vo svou rodinu, proto jsem radši zůstal vzhůru a celou noc jsem vyhlížel z okna, jestli nezahlídnu něco podezřelýho. A hle, pak jsem viděl, že se u vašeho baráku něco hejbe, tak jsem to šel omrknout a přísahám, že jsem vás v tý tmě nepoznal, sousede…“ Sousede? On mi řek sousede?! S Bajerem bylo něco divně! Že by ho strach o rodinu tak změnil, že zapomněl na naše dlouholeté spory? Asi. „Dyť já se na vás nezlobím, chápu, že ste měl strach,“ usmál jsem se na znamení toho, že to myslím vážně. V zoufalé situaci musíme držet pospolu.

            Avšak najednou se Bajer zvedl od stolu a v očích mu podivně zajiskřilo. Z kapsy vytáhl nůž a pomalu se ke mně přibližoval „Řekl jsem vám, jak se ten zabiják jmenuje? Ne? Ach, představte si, stejně jako já, to je ale náhoda co?“ zasmál se a svíčka na stole se uhasila proudem tryskající krve… Za oknem se v měsíčním svitu leskly čtyři nože spočívajíce v rukou dětí Bajerových oblečených v košilkách potřísněných krví.