Bonbónový horor
Patrový autobus – zámek - rudá květina
Obloha měla barvu oceli. Začínalo pršet. Za chvíli se z vytrvalého krápání stal prudký déšť. Lidé zaháněli domů děti, a prodejci rychle sklízeli své zboží dovnitř. Bouře s větrem se přihnala nad město a v další chvíli se na celý Londýn snášely provazce vytrvalého deště. Po sklech oken stékaly kapky vody a znemožňovaly tak pohled ven. Všichni rychle utíkali do svých domovů. Během chvíle na ulici nikdo nebyl. V dálce zaduněl hrom a oblohu rozčísl záblesk světla.
Slečna Brooksová vystoupila z autobusu a rozevřela svůj veliký černý deštník. Spěchala domů. Knihy se přeci samy nenapíšou. Povzdechla si a přidala do kroku. Za chvíli už stanula před svým bytem. Byl malinký, ale útulný. Před vchodem oklepala deštník a uvnitř si sundala kabát. Promnula si ruce a šla zapnout topení. Po cestě minula okno s výhledem na ulici. Předevčírem koupila květinu a postavila ji na parapet. „Teď se na něm skvěle vyjímá,“ problesklo jí hlavou. I když by byla přísahala, že měla jinou barvu než rudou. Pokrčila nad tím rameny. Za chvíli už seděla zachumlaná v teplé přikrývce u psacího stolu s otevřeným nootebookem a blokem na poznámky. Upíjela z hrnku kávy a zamyšleně krčila čelo. Upřeně se dívala před sebe a snažila se něco vymyslet. Při zírání do zdi si uvědomila, že ještě nepřetočila list na kalendáři. Už byl listopad. A s ním i to zpropadené deštivé počasí. Vymotala se z deky a šla otočit list. Jejímu zraku však uniklo několik pochybně vypadajících drobných skvrnek na oné zdi…
Po hodině měla slečna Brooksová napsané další dvě kapitoly své detektivky. Přemýšlela, jak pokračovat. Zatím neodhalila totožnost vraha. Vlastně, ona sama ji také neznala. Mohl by to být třeba zahradník. Nějak zvlášť nápadný. I když ne. To není ono. Už je to moc ohrané. Potřebuje něco lepšího. V hlavě se jí motala jedna myšlenka přes druhou. Když tu se v hlavě zrodil nápad. Odhodlaně se otočila zpět k počítači a smazala poslední dvě kapitoly, které před chvílí dokončila. Vrahem nebude zahradník, ale kuchař! A jeho další obětí bude mladá slečna, přítelkyně pána domu. Počíhá si na ni na chodbě, schovaný ve skříni. S úsměvem si uvědomila, že ona je také přítelkyně pána domu. Líbil se jí už velmi dlouho.
Zmocnil se jí špatný pocit a jakýmsi nutkáním byla donucena se zvednout a jít zkontrolovat obsah skříně na chodbě. Odemkla zámek. Prudce rozevřela dveře. Nic. Nikdo v ní nebyl. „Co blázníš?“ napomenula sama sebe. Její pohled se stočil na okno naproti ní. Po zádech jí přejel mráz. Výkřik utlumila čísi ruka. Na svém krku ucítila nůž. Ji však víc děsil pohled na květinu. Původně totiž byla bílá, ale teď ji zbarvila rudá barva krve…