Compatibility
Poslouchal monotónní klapání kol vlaku po kolejích. Čelo měl opřené o okenní tabulku a pozoroval rychle ubíhající krajinu ponořenou do takřka neproniknutelné tmy. Sem tam si všiml světel, zářících a drobných, jako jiskry z ohniště. Občas se vyskytovaly i ve větších shlucích, když minuli nějakou vesničku. A začínalo jich být ještě víc, jelikož se přibližovali k městu. Světla roztroušená mezi vysokými jehličnany a u menších i větších jezer, která míjeli. Příroda typicky severská. Drsná, neproniknutelná, ale nádherná. On si přál už dlouho žít v takové krásné romantické chaloupce na břehu jezera, ale do svého snu měl ještě hodně daleko. Pronájem bytu na Murray street zatím musí stačit.
Náš neznámý se jmenoval Nikolas Foster a byl to jeden z těch velmi málo úspěšných spisovatelů, kterým osud evidentně nepřál stát se slavnými. Žil ve větším, vcelku prostorném bytě, který ale nikdy tak úplně nesplňoval jeho představy o ideálním bydlení. Byla sice pravda, že domácí, paní Wiliamsová, byla moc milá starší dáma a ti tři mladí studenti v bytě pod ním také nebyli moc hluční, jenže Nikolas potřeboval klidnější místo pro psaní, než byla Murray street. Chyběl mu venkov, kde vyrostl. Chyběla mu jeho sestra Marry, která teď byla na líbánkách někde v Evropě. Chyběl mu… Nešťastně si povzdechl, když spatřil světla nádraží, kde vystupoval. Sebral kufřík, který měl dosud položený na zemi, nasadil si na hlavu svůj hnědý klobouk a vyšel do mrazivého listopadového večera.
Když ve svém bytě položil kufřík na stůl (ztrácející se v nepřehledné změti neroztříděných rukopisů a tištěného textu), zívl a protáhl se. Náhle si všiml jednoho bílého, ještě nepopsaného papíru, ležícího na zemi. Ne ležícího, ale spíš pohozeného. Zvedl ho a položil na stůl. Dolehl na něj tíživý pocit osamělosti. Takový ten pocit prázdnoty, kterou nevyplňuje žádná blízká osoba. Jako… nepopsaný papír.
„Proč musí být lidé osamělí?“ zeptal se nahlas. Odpovědí mu bylo pouze mlčení (pokud se dá za mlčení počítat hučení radiátoru a občasné zatroubení klaksonu auta). Nick se zamračil a pak s těžkým povzdechem odkráčel do ložnice.
Bylo kolem půl druhé ráno. Nikolas celou tu dobu nezamhouřil oči. Zíral do stropu a vysílal k němu mlčenlivé prosby o sladkém spánku. Kdybychom byli v pohádce, řekli bychom, že strop je kouzelný a že splnil spisovatelovo přání. Jenže tohle nebyla pohádka, a tak Nick zůstal bdělý až do chvíle, kdy se nad obzorem objevil narůžovělý proužek světla.
Po ránu (a třech hrnečcích kávy a čtverečku čokolády) popsal čtyři listy papíru, které následně založil do tlusté složky. Teprve potom se opovážil podívat na hodiny, které ukazovaly čtvrt na jedenáct. I když, pravda, byla sobota, takže mu bylo naprosto jedno, kolik je právě hodin. Jenže jeho žaludku, který nenasytila káva ani kakao, to jedno nebylo, takže byl Nikolas nucen doploužit se do kuchyně. Když však otevřel ledničku (a posléze i všechny ostatní zásuvky a šuplíky), zjistil, že žádné jídlo nezbylo. No, možná ne doslova žádné, ale Nick nebyl tak dobrý kuchař, aby zvládl udělat slušné jídlo z celeru, jedné brambory a ovesných vloček.
„Musím jít nakoupit,“ zamumlal podrážděně a začal se rozhlížet po svém kabátu.
„Mléko, zelí, brambory, koření,…“ mumlal si pro sebe, když přejížděl od jednoho regálu k druhému. Vzápětí se do košíku ke konzervám a zelenině přidalo i plato vajec.
„Mám to, konečně!“ zajásal vítězoslavně, v ruce popsaný papír. Vrhl se k notebooku, otevřel nový dokument a vytáhl znovu odněkud onu tlustou složku. Vyňal z ní první papír a začal přepisovat. Napůl snědená omeleta ještě stála na stole a zůstala tak až do večera.