Jean Napoleon

Jean Napoleon

Příběh o Jeanu Napoleonovi jsme si vylosovali a tvořili společně. Jak to probíhalo? Každý napsal na lísteček hrdinu, dobu a místo. Vylosovali jsme si mladého kuchaře v Paříži 18. století. Téma jsme promýšleli společně. Pak jsme si rozdělili části a dávali je dohromady. Někdo psal v ich-formě, jiný v er-formě. Vše jsme museli sladit, dopsat spojující pasáže, upravit jména. Práce to byla náročná, ale snad vznikl zajímavý příběh. Nelogičnosti nám odpusťte.

První dny v pařížském sirotčinci Maison des enfants byly pro šestiletého Jeana utrpením. Nedokázal přestat myslet na nebohého otce, který před několika dny tak náhle zmizel. Na život bez matky si už zvykl, ta zemřela den po jeho narození, ale být úplně sám je něco jiného. Jeptišky ze sirotčince mu řekly, že otec zemřel.

             Tatínek nebýval celé dny doma, vracel se až pozdě večer, a kdykoli se ho chtěl Jean na něco zeptat, řekl: „Teď ne, Jeane, jsem příliš vyčerpaný z práce. Jdi si lehnout!“ Co ale byla ta práce, která jej tak zmáhala? Když byl Jean menší, starala se o něj teta Emily. Potom ale z ničeho nic zmizela s otcem a Jean zůstal sám.

            A teď se ocitl v sirotčinci. Stále tak plakal, že pro samé slzy už skoro neviděl. Několikrát se pokusil o útěk, všechny pokusy byly však marné. Tak to vzdal a začal si zvykat na nové prostředí. Přátele si však nenašel. Všechny děti se mu smály kvůli jeho jménu. Na jméně Jean sice není nic divného, ale příjmení Napoleon (mimochodem jediné, co mu zbylo po mamince – otcovo příjmení neznal) přišlo dětem zjevně velmi směšné. Nejvíce mu ubližoval Andre. Vždy uměl vystihnout situaci, kdy bylo Jeanovi nejhůře, aby mu ublížil a ponížil ho. Přesto se Jean nevzdával, a dokonce pomáhal mladším sirotkům, když si na ně Andre zasedl.

ß ß ß

            Když bylo Jeanovi šestnáct let, začaly v sirotčinci povinné služby. To znamená, že se na nástěnce objevil seznam, kde bylo napsáno, co bude kdo jaký den dělat. Na Jeana padla páteční pomoc v kuchyni. Vzpomněl si, jak s Emily vaříval Bouillabaisse. To je hustá rybí polévka.

            Nadešel pátek. Jean se do kuchyně dostavil přesně v sedm hodin. Věděl, jak si kuchařky potrpí na přesnost. V sirotčinci vařili opravdu příšerně. To věděl každý. Nedalo se to jíst, cítit, a dokonce ani vidět. A Jean se toho měl dotknout! Byl z toho trochu ve stresu.

             Kuchařky ho přivítaly a daly mu zástěru a kuchařskou čepici, ať se obleče. Když se Jean oblékl, těšil se, že bude moci například smažit rybí prsty. To se však šeredně spletl. Dostal do ruky škrabku a musel oškrabat snad tunu brambor. Když se vzpamatoval ze zklamání, zeptal se jedné z kuchařek: „Myslel jsem...no...totiž...nemohl bych udělat něco většího?“

„Mohl!“ křikla kuchařka, „mohl bys umýt nádobí!“ Vzápětí se všechny kuchařky rozesmály.

            Smích přerušil výkřik jedné z kuchařek: „Podívejte! Přijeli cibuláři. A támhle vidím sadaře se svými kárkami. Pojďte rychle!“

Všechny kuchařky se seběhly k oknu. „No jo. Má pravdu. Jde se na trh,“ křičely.

„Ty to tu zatím dodělej! A až budeš hotov, můžeš vytřít podlahu,“ křikla jedna na Jeana a vzápětí všechny zmizely za dveřmi.

            Jean byl s prací kupodivu rychle hotov. Najednou ho i to škrabání brambor začalo tak bavit, že si začal hvízdat. Stihl i vytřít podlahu. Teď jen čekal, až se kuchařky vrátí. Najednou si všiml, že jeden hrnec přetéká. Rychle odklopil poklici a nalil do ohně trochu vody. A najednou ucítil hrozný zápach. V hrnci se totiž vařila rybí polévka. „Ale vždyť by stačilo jen trochu šafránu a polévka by hned zavoněla,“ pomyslil si a přidal do polévky špetku šafránu.

             Zvědavost mu nedala, podíval se i pod ostatní pokličky. Přidával majoránku, rozmarýn... Každou polévku něčím dochutil. Poté se podíval také, co se peče v pekáčích.

„Tarte flambée! Jak mohli smetanu nahradit syrovátkou?!“ zvolal Jean a zalil koláč smetanou. „Na to, že to má být ratatouille, je tu nějak málo rajčat a bazalky. Všechna jídla byla dochucena a kuchyní najednou zavoněla překrásná vůně.

            Za oknem se ozvaly hlasy. Kuchařky se vracely. Jean vzal rychle talíře a příbory, a když vstoupily kuchařky do kuchyně, zvolal: „Bude dvanáct, je čas prostřít!“ Kuchařky souhlasily a šly volat děti k obědu. Děti si sedly ke stolům a čekaly na jídlo.

„Četli jste jídelníček?“ zeptala se jedna dívka, „dnes je rybí polévka.“

„Fůj! Blééé!“ ozývalo se. Všechny děti očekávaly příšerný zápach, proto si zacpaly nosy. Do dveří právě vešla kuchařka s mohutným hrncem. Kupodivu však děti žádný zápach necítily. Spíš vůni.

            „Dejte sem talíře!“ křikla kuchařka a každému nalila trošičku polévky. Věděla, že to nikdo jíst nebude, tak ať alespoň zbude víc na zítřek. Děti však v mžiku všechno snědly a dožadovaly se přidání.

„To je dobrota,“ prohlásila jedna dívka, „kdo měl dnes službu v kuchyni? Takhle by přece žádná kuchařka neuvařila.“

„Byl to Jean Napoleon,“ křičely děti.

            Oběd skončil a děti měly polední klid. Jean umyl špinavé nádobí a také si šel odpočinout. O chvíli později mu někdo zaklepal na dveře. Byl to opat Adrien. „Chlapče, to bylo výtečné,“ řekl muž.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Jean.

„No dnešní oběd! Člověče, ty máš nadpřirozený kuchařský talent.“

„Myslíte?“ řekl Jean nevěřícně.

„Jsem si tím naprosto jist!

            A tak se stalo, že se z ponižovaného sirotka stal ze dne na den obdivovaný mistr kuchař. A tak už to trvalo 2 roky, až do jednoho dne, kdy se vše změnilo...

ß ß ß

            Ten den začal jako každý jiný, bezohledným probuzením ze strany ošetřovatelů sirotčince. Vzápětí následovala snídaně, Jean měl dnes zase službu, poslední dobou nedělal nic jiného, než pracoval v kuchyni. Kuchařkám se nelíbilo jeho nadšení k práci, ale tuto nechuť k jeho osobě jasně převažovala nechuť k práci samotné. Kuchařky Jeana zatěžovaly veškerou prací v kuchyni a samy v rohu místnosti hrály karty. Tímto způsobem proběhl oběd i večeře. 

                  „Heleďme, kdo se nám tu poflakuje? Není to náš…?“ ozvalo se za Jeanem, až mu přeběhl mráz po zádech. Otočil se a křečovitě sevřel stůl.

„Jak jsem se tak díval, ty jsi mi nenechal zbytek kukuřičných placek, co jsme měli k večeři…“ Andre nechal větu doznět a dělal, jako by se zamyšleně škrábal na bradě.  Abyste byli v obraze. Ten dotyčný, stojící přede Jeanem, je jeho největší rival, proslulý svojí krutostí, když mlátil a šikanoval mladší. Ale to se teď změní…

„Čekám…“

„To já taky,“ řekl si Jean pro sebe a zvedl k němu oči.

Postoupil krok dopředu a založil si ruce v bok. „Slyšel jsem dobře? Chceš, abych tě zmlátil, jako když ti bylo deset?“ zvýšil hlas.

„Hele, tak to prr, to jsem měl neštovice, skoro jsem umíral, a byl jsem zesláblý nemocí, a to, že jsem spadl z postele, a ty si mi ukradl deku, jestli tohle bylo zbití, tak to já jsem… jsem…“ Jeana nenapadlo to správné slovo.

„Co?  Nicka?... To jsem ti, kamaráde, ještě neodpustil, že kvůli té proklaté dece jsem to dostal taky!“

„Za to přece nemůžu, neměl jsi krást,“ začalo v Jeanovi stoupat odhodlání.

Znovu postoupil a už byl od Jeana jen na délku paže. „Možná bude štěstí, že teď odejdeš,“ vysmíval se mu (za týden bude Jeanovi osmnáct, a to znamená, že bude muset odejít ze sirotčince… od matky představené, jeptišek…), „konečně, zbude tu víc místa, a víc usmrkanců, které nebudeš muset chránit, JÁ budu mlátit, a šikanovat.“ Škodolibě se zasmál.

                 Jean se poté dlouhé hodiny toulal po sirotčinci, toulal se tak dlouho, že našel něco, na co tak dlouho čekal – dveře na půdu. Hledal je už od útlého dětství. I když mu bylo skoro osmnáct, jako malé dítě se bázlivě rozhlédl okolo, a když zjistil, že je vzduch čistý, tiše proklouzl dovnitř. Ale k jeho zklamání tam byly jenom dřevěné truhly.

                      „Hele, támhle je ta moje!“ řekl Jean s dávkou překvapení i radosti, když uviděl truhlu s nápisem Jean Napoleon. Pamatoval si na to, jak ho opat Adrien přivezl sem i s touhle truhlou. Dříve si myslel, že tam jsou hračky, ale teď jak se na to díval: obrazy, obrázky pouličních malířů, různá alba i staré sbírky. Mezi nimi ležel obrázek, který měl navždy změnit jeho život. Na obrázku viděl nápis psaný velkým tiskacím písmem: ANGLIE 1736. „Anglie, co ta tady má co dělat?! To musí být omyl, …. Počkat to je táta! A tady je dopis od něj,“ dodal, když se začetl do zažloutlého listu.

Ano, byl to jeho otec, a i když si na něj Jean jen stěží pamatoval, poznal ho. To není možné. Tuto větu sotva vydechl. „Jak mi mohl takhle lhát!!“ řekl naštvaně a přitom smutně. Když se stále díval na obrázek s nápisem a na dopis, sotva potlačil vzlyk, kolena se mu podlomila, do očí se mu draly slzy. Jako by byl na celém světě sám!! Otec k němu byl tak nespravedlivý! „ON si zmizí do Anglie, zatímco mě nechá v sirotčinci. Já si tu musel vytrpět peklo, zatímco on je v Anglii! Nenávidím ho!!!“ rozkřikl se Jean, ale spíš smutkem než rozhořčením… Bylo mu velice líto, že ho zanechal tady namísto toho, aby ho vzal s sebou. Vůbec netušil, že žil celou tu dobu ve lži. Jak mohl jeho otec vůbec spát? Nechal ho v sirotčinci, svého jediného syna! Nebo snad nebyl jedináček? Má bratra? Sestru? Nebo oba dva? Příliš mnoho otázek na smutného člověka.

Rozhořčeně se zvedl, papír hodil zpátky do krabice, zatnul zuby a rychlou chůzí vykráčel ze dveří. Potlačoval vztek až do svého pokoje, kde udeřil pěstí do postele, která se následně pod jeho silou rozpadla. Zaklel.

„No, co teď?“ řekl nešťastně, svezl se po zdi a dal si hlavu do dlaní. Takhle to dál nejde, toužím se dozvědět pravdu, pomyslil si a začal koukat do zdi. Stejně, jak mu to ten otec mohl udělat… Pořád nad tím přemýšlel, ale pak se rozhodl, že fňukáním nic nevyřeší. Nevěděl, co má dělat, nebo snad věděl? ANO! Je rozhodnuto, pojede za otcem do Anglie. Musí zjistit pravdu!!! Vzal si kožený vak, naházel tam svůj prostý majetek, přihodil dopis s obrázkem otce a vyšel z pokoje.

„Kde jsou všichni? Hej!“ křičel na celý sirotčinec a čekal, až se všichni u něj sejdou.

„Odcházím,“ řekl prostě. Z pár skupinek se ozvalo smutné vzdychnutí, ale z většiny to byly radostné pokřiky. Takže moc lidem chybět nebude. Dvě kuchařky postoupily vpřed a beze slov ho objaly. Na nic se neptaly.

„Proč?“ zeptal se nakonec opat.

„Prostě odcházím. Jedu do Anglie, za rodinou… za otcem.“ Poslední slovo vyřkl se znechucením.

„Cože, není…?“

„Ne, je živý, až moc,“ Jean mu podal ruku a otočil se. Zastavil ho křik.

„Hej, Jeane, užij si to shledání se svým otcem.“ Andre. Ten, který ostatní šikanoval. Otočil se, přišel k němu, a pořádnou mu vrazil. Andremu se podlomila kolena a klesl na zem.

„Už žádné týrání! Slyšíš mě!“ Andre se zmohl jen na šepot. Rozkaz opakoval.

„Ano!“ ozval se bujarý výkřik a děti začaly skandovat Jeanovo jméno. Poprvé za celou domu se šťastně usmál a vyšel bránou. Před ní na něj už čekal opat Adrien.

„Jeane, víš, že jsem vždy oceňoval tvé kuchařské umění. Máš štěstí. Já se totiž velmi dobře znám s majitelem podniku Taverne céleste. Možná by tě zaměstnal, stejně nevíš, kam teď jít,“ usmál se muž. 

„Cože? Já a vařit pro nejslavnější pařížskou krčmu? To je snad nádherný sen,“ řekl Jean.

„Ne, není,“ odpověděl Adrien a zmizel zpět za branou sirotčince.

Jeanovi začal nový život.

            Jean běžel od sirotčince zkratkou, kterou mu poradil opat. Náhle se však zastavil. Přece jenom přemýšlel, jestli mu nebude stýskat. A co když bude on někomu chybět? Ale byl by hloupý, kdyby to alespoň nezkusil v restauraci, když ho všichni tak chválí. Jenže těžké dubové dveře už byly zavřené. Tak tedy doběhl k restauraci. Zaťukal na zadní dveře vedoucí do kuchyně. Otevřela mu stará žena. Říkali jí Elodie a starala se o úklid restaurace.

„Vchod je z druhé strany mladíku,“ řekla klidně. Nikdy nepůsobila ustaraně nebo vyčerpaně. Vždy se usmívala a každému vždy bez váhání vyhověla.

„Ne, já nejsem host. Já se jdu ucházet o práci kuchaře,“ odpověděl Jean s nejistotou v hlase.

„Tak pojď,“ usmála se Elodie a dovedla ho do kuchyně. Všichni kuchaři se zvědavě dívali.

V tom se otočil i Laurent – zdejší šéfkuchař. „Ne, Elodie! Žádným usmrkánkům dávat jídlo nebudem!“ rozkřikl se. Zjevně si myslel, že chce Elodie rozdávat jídlo chudým.

Ta se však s klidem usmála a řekla: „Uklidni se, Laurente. Mladej se uchází o práci kuchaře.“

„Ale heleďme se. Jenže v tomhle podniku nemůže vařit jen tak někdo! Umíš ty vůbec vařit?“

„Uvař něco!“ křičeli kuchaři. Teď neměli moc práce.

„S radostí. Ale budu potřebovat 2 vejce, 4 hrušky, 100 gramů cukru, sůl, kvasnice, 150 gramů hladké mouky...“ jmenoval Jean a kuchaři nosili na stůl všechny ingredience. Sám se trochu podivil, že si to všechno pamatuje. Když bylo všechno na stole, Jean udělal těsto a  nakrájel hrušky. Dal koláč péct a po půl hodině jej vytáhl z trouby. Hotový koláč pocukroval a podal kousek Laurentovi. Všichni s napětím čekali, co se bude dít. Šéfkuchař chvíli přežvykoval a poté krátce řekl. „Vítej mezi námi!“ Ozval se bouřlivý potlesk a Elodie s úsměvem donesla Jeanovi bílou kuchařskou zástěru.

ß ß ß

Jean se na dnešní den velmi těšil. Od té doby, co včera potkal Janette, novou posilu do jejich krčmy, nemohl na ni přestat myslet. Nemohl přestat myslet na její bezchybný obličej, na její rty, a hlavně na její neuvěřitelně krásné oči. Zdála se mu dokonalá. A dnes se rozhodl, že po dnešní brzké zavírací době pozve Jeanette do prázdné krčmy a uvaří jí to nejlepší jídlo, co kdy vařil. Jediné, čeho se obával, bylo to, že ho Janette odmítne. Ale přesto se snažil tuto myšlenku vytřást z hlavy.

Všechny tyto myšlenky ho napadaly brzo ráno, kdy vstal. Nasnídal se a vypravil se do krčmy. Měl na sobě to nejlepší oblečení, které sehnal, přestože měl peněz jen poskrovnu. Přišel do krčmy, ještě ani nestačil úplně otevřít dveře a už uviděl Janette, jak připravuje v krčmě jídlo prvním zákazníkům. Byla zřejmě ranní ptáče, protože to on vždycky vstával brzo, aby tady byl první. Usmál se na ni. Janette mu úsměv opětovala. Jean váhavě přikročil k Janette a podíval se na ni upřímným pohledem.

„A-ahoj,“ řekl Jean a trošku se zakoktal nervozitou. „P-prosím tě, nechtěla bys tady potom, co tu zavřeme, zůstat a povečeřet se mnou. Uvařil bych ti to nejlepší jídlo, jaké umím, a to mi věř, jsem dobrý kuchař.“ Teď Jean znervózněl. Nevěděl, co mu Janette řekne. Janette se na něj podívala. Nebyl to pohled plný znechucení, jaký Jean čekal. Byl to milý, usměvavý pohled.

„Jistě moc ráda,“ řekla Janette. Jeanovi spadl kámen ze srdce. Byl tak nadšený. Ale teď se zamyslel nad otázkou, kterou dosud opomíjel jako na zanedbatelnou maličkost. Co Janette uvaří? Kachnu? Nebo snad Ratatouille? Ne připraví jí lososa! Toho nejlepšího na bylinkovém másle a se zeleninovou oblohou. Určitě si pochutná. Jean pak ještě přemýšlel, co dá jako předkrm a co jako dezert. Za předkrm se rozhodl zvolit marinované krevety na pomerančích a jako dezert fondue z ovoce. A rozhodl se také pro šampaňské. Přemýšlel o tom tak dlouho, že málem zapomněl obsluhovat zákazníky. 

Den Jeanovi uběhl rychle a za chvilku tu byl večer a s ním zavírací doba. Janette v kuchyni umývala nádobí, a tak měl Jean dost času, aby připravil stůl a příbory pro dva. A zrovna ve chvíli, kdy zapaloval svíčky, přišla Janette z kuchyně a uviděla stůl, co Jean nachystal. Nezmohla se na jediné slovo, ale z jejího výrazu se dalo zcela jistě poznat, že byla překvapená.

„Jak jsem slíbil,“ řekl Jean, „stůl a večeře pro dva.“

„Je to nádhera,“ řekla Janette s úsměvem roztaženým po celé tváři. Rozvázala si zástěru a Jean jí odsunul židli. Potom běžel do kuchyně vše připravit.

Jakmile donesl na stůl první chod, Janette řekla: „Voní to báječně.“ A hned potom se pustili do jídla. Prvních pár minut jedli mlčky, než se Jean odvážil něco říct a prolomil tím ticho.

„Janette, vyprávěj mi něco o sobě.“ A Janette se rozpovídala. Že moc ráda maluje, má ráda zvířata, především psy, že taky miluje vaření atd.

Potom Jean odnesl talíře a donesl na stůl další chod. Lososa mu Janette pochválila, jak jen mohla, protože byl opravdu výtečný. Jean na nic nezapomněl. Skvěle to okořenil, přidal zeleninovou oblohu a upečené to bylo taky akorát. Jean se odvážil při konzumaci lososího filetu Janette něco říct.

„Janette, moc se mi líbíš,“ řekl nakonec. Tak, a je to venku, říkal si sám pro sebe. Usmála se na něj.

„Jsi moc milý, Jeane,“ řekla Janette.

Po sladké tečce na závěr, kterou se stalo fondue z čokolády s ovocem, si ještě povídali. Janette se pak Jeana zeptala, jestli by nechtěl jít k ní domů a Jean souhlasil.

Vyšli s Janette ven do měsíční noci. Jen se tak procházeli. Pak přišli k Janettině domu. Jean se Janette zhluboka podíval do očí a políbili se. Potom ruku v ruce vkročili do domu, kde Janette bydlela, a Jean u ní přespal až do rána. Druhý den se spolu dohodli, že budou bydlet spolu – v komůrce nad krčmou.

ß ß ß

Žili si dobře asi tak půl roku a byli by spolu bývali byli ještě dlouho, nebýt jednoho osudového rána. Jean se ten den špatně vyspal, protože se mu vracela situace, kdy den předtím vylil v kuchyni omáčku šéfkuchaři Laurentovi přímo na nohy. Ten zkritizoval jeho nemotornost přede všemi zaměstnanci krčmy, včetně Janette. Proto byl tento den hodně mrzutý, Jean vstal levou nohou z postele.

I přesto ten den vstal dřív než Janette a udělal jí snídani. Janette pak vstala a měla dobrou náladu. Jakmile se však zakousla do bagety, kterou jí Jean připravil, zjistila, že je nedopečená. Řekla to Jeanovi, který si neuvědomil, že je to jeho chyba, a rozkřikl se na Janette, že nemá co kritizovat jeho jídlo. Janette to nebrala moc vážně, a to Jeana dopálilo. Nedal to však najevo, jelikož musel do práce společně s Janette. Už se ale rozhodl, že od Janette v noci uteče. Nejenom proto, že ho rozčílila, ale taky proto, že úplně zapomněl na svého otce, na Anglii, kterou tolik toužil poznat. Takže byl pevně rozhodnutý. V noci od Janette uteče.

Celý den proběhl už bez konfliktů, Jean i Janette byli v jednom kole. Jen Jean byl myšlenkami už na cestě. Počkal, až Janette, znavená celodenní prací, usne. Zadíval se na ni. Byla zvláštním způsobem krásná, její dlouhé havraní kadeře jí lehce zakrývaly mramorově bílé tváře. Jeanovi se podlomila kolena a jeho odhodlání odjet do Anglie se na chvíli ztratilo v jeho lásce k ní. Jean ještě Janette políbil nad její spící víčka a pohladil po vlasech. Bolest, kterou pociťoval při pomyšlení na to, že jí musí opustit, ho trhala v půli. Napsal na kousek papíru vzkaz, ale pak si to rozmyslel, zmačkal ho a hodil pod postel. Pomalu vycházel z jejich komůrky, a když narazil do Elodie, málem vykřikl.

Dala si prst na ústa a zašeptala: „Probudit ji by bylo jako trhat andělům křídla. Je ještě krásnější, když spí.“ A sešla dolů umývat nádobí.

„Mohla byste jí něco vyřídit?“ otázal se Jean. Když se zadíval do jejích klidných očí, nakonec se rozpovídal. Pověděl jí vše, co se stalo, a proč odchází do Anglie. Souhlasila, že Janette vzkaz předá, jakmile bude moci, a popřála Jeanovi hodně štěstí.

Janette se probudila. Rukou zkusila sáhnout vedle sebe. Místo bylo prázdné a už studené. Povzdechla si – Jean je už určitě v kuchyni. Povšimla si šimrání v břiše. Často dala na své pocity, a tohle nenaznačovalo nic dobrého. Vstala, zatočila se jí hlava a zvedl žaludek. Tento týden to už bylo potřetí.

Spěchala do kuchyně. Z pachu cibule se jí znovu neudělalo dobře. A Jean tady nebyl. Znovu to šimrání v břiše. Musela se posadit.

„Janette, co je ti?“ přitočila se k ní stará posluhovačka Elodie. Janette k ní zvedla zrak. Elodie se na ni zpytavě zadívala. V očích se jí něco zračilo. Janette přemýšlela, co to je, když se jí znovu zvedl žaludek.

Elodie ji po chvilce něžně položila ruku na břicho: „Děvenko, tady, tady ti roste děťátko!“ Janette omdlela.

Když se probrala, stékaly jí po tvářích slzy. Zda štěstí nebo smutku, nevěděla. Elodie byla stále u ní. „Kde je Jean?“ zašeptala suchými rty Janette.

„Jean odešel.“

ß ß ß

            Už to bude druhý týden, co se Jean vydal na cestu do Anglie. Došly peníze, nemá co jíst ani pít, dokonce ani neodpočívá. Na spánek nemá čas. Touha poznat předky ho žene do Anglie a on se nedokáže zastavit. Ani na cestu se zeptat nemůže, protože ho mají všude za potrhlého blázna, když přichází v otrhaném šatu a ptá se, kudy dojde do Anglie. Zatím totiž neví o jedné velké překážce, kterou bude muset překonat, proto se mu každý vysmívá, že chce „dojít pěšky“ do Anglie. Nikde se mu nedostane vlídnosti, natož noclehu.

„Ne! Takhle to dál nejde!“ pomyslí si Jean, „musím sehnat peníze a koupit si nový oděv a najíst se a napít a....“

            No právě. Kde měl Jean vzít peníze? Nikdo ho ani nepozdraví, natož aby ho zaměstnal. Než tedy spoléhat na náhodu, že například půjde a k nohám mu spadne pytel dukátů, to se raději obrátí k té druhé možnosti. K té krajně poslední... Ke krádeži. Nedělá mu žádnou radost, že musí někoho okrást. Sám přece v sirotčinci poznal, jaké to je. Ale co mu zbývá?

            Vyhlédl si jednoho muže. Vypadal bohatě. Soudě podle jeho oblečení asi nějaký měšťan. U pasu měl připnutý měšec. Vypadal plně. Jean počkal na vhodnou chvíli a měšec rychle utrhl. Musel rychle běžet, protože muž se za ním ihned rozběhl. Jean byl v nevýhodě, protože byl bos, zato měšťan měl kvalitní střevíce. Ale přece jenom se útěk zdařil. Naskočením na vůz s bramborami si Jean nejspíš zachránil život.

             Vůz jel asi půl hodiny, až zastavil ve městě Calais. Jean vyskočil z vozu, a rychle se rozběhl, dřív než si ho vozka stihl všimnout. Běžel a zastavil se až u nějakého pobřeží. „Jsem ztracen. Teď už se nikdy nedostanu do Anglie,“ pomyslel si Jean. Netušil, že právě průliv La Manche je poslední krok na cestě k cíli. I když ten nejtěžší.

            „Ano. Jsem ztracen,“ povzdechl znovu Jean a klesl k zemi. Potom ale zahlédl ceduli s nápisem „Croisières en Angleterre“. „Anglie! Anglie!“ zakřičel Jean. Už to slovo ho postavilo na nohy. A pokud stačilo už jen přeplavat průliv, byl ochoten proto udělat všechno. Třeba se i dostat na loď tajně.

„Hele, zrovna jedna troubí k odplutí,“ řekl si Jean a v poslední chvíli skočil na loď. Věděl, že když nemá lístek, není zrovna vítaný, a tak si vlezl do sudu. Na jeho dně bylo něco vlhkého a páchnoucího. Ryby. Jean přesto po chvíli usnul.

Po několika hodinách ho probudila lodní siréna. „PIRÁTI! PIRÁTI!“ ozývalo se ze všech stran. A vskutku. K lodi z boku připlula pirátská loď a piráti se začali hrnout na palubu. Jean rychle běžel do podpalubí, kde se v koutě krčila žena se dvěma dětmi. Všichni tři byli vystrašení. Jeanovi se bůhvíproč zastesklo po Janette.

Na lodi byli čirou náhodou také žoldáci, takže na palubě vypuklo doslova peklo. Břinčely meče, ozývaly se výstřely a sprosté nadávky z obou stran. Nakonec žoldáci přeci jen zvítězili. Všichni piráti jsou pobiti – ale co to? Jeden pirát se potichoučku plíží do podpalubí. Jean viděl stín na schodech a hned mu bylo vše jasné. Musí uchránit tu ženu a ty děti. I kdyby měl sám zemřít. A tak se přitiskl ke stěně, napřáhl se, a když pirát vešel, skočil na něj a chytl ho za krkem. Pirát sebou však mrskl a sekl Jeana do levého boku. „AUUUUUUU!“ zařval Jean. Napřáhl se a udeřil piráta rovnou do obličeje. Ten se beze slova skácel na zem. Jean se vyškrábal na palubu a začal pátrat po kusu látky. Spatřil kus plachty zachycené o zábradlí. A když se pro ni naklonil, došly mu síly. Prostě spadl přes palubu do vody. Mořská voda ho nadnášela, a vlny ho donesly až na písčitou pláž…

ß ß ß

Byl krásný slunečný den, po pobřeží kráčel muž, když najednou něco spatřil na břehu. „Co to je? Co to tam leží?“ rozhlédl se a popošel o pár kroků, ale zvědavost mu nedala, a tak se vrátil zpátky a ještě jednou se pořádně rozhlédl, co to tam leží. „To je žralok?“ ptal se sám sebe „To nemůže být žralok, kde by se tady vzal?“ uklidňoval se „Co to tedy je?“ Muž šel blíž a blíž, ale pořád nemohl z té dálky poznat, co vlastně tak dlouho pozoruje. Až se přiblížil k nálezu, zjistil, že je to člověk.

„Ááá, to je člověk, pomozte mi, lidi!“ ale nikdo ho bohužel neslyšel. „Ááá co teď?“ panikařil, ale po chvíli se vzpamatoval. „Dýchá vůbec, kdo to je? Haló, haló,“ opakoval „slyšíte mě?“ Muž vůbec nevěděl, co má dělat, ale najednou se osoba začala hýbat. „Haló, slyšíte mě, pane?“ mluví na osobu muž. Muž vůbec netušil, kdo je ten člověk, kterého našel, proto křičel všude kolem, aby mu někdo pomohl.

V té chvíli ho uslyšel stařec z domu stojícího opodál. Vykoukl ven, aby se přesvědčil o pravdě vyřknutých slov a spěchal na pomoc. Ležící osoba se nehýbala. Stařec, co bydlel v domě nedaleko, se jmenoval René a řekl muži, co přivolal pomoc, aby mu bezvládnou osobu pomohl donést do jeho domu.

            Najednou začala osoba otvírat oči. René čekal. I když vůbec netušil, kdo to je a co je zač, měl tušení, že to bude dobrý člověk. Když měl Jean oči už úplně otevřené, začal se dívat okolo sebe. Kde to vlastně je? Když se podíval vedle sebe, zjistil, že vedle něho sedí starý muž a opodál stojí žena. A on si leží v posteli přikrytý pletenou dekou.

„Jsem René a toto je má žena Brigit,“ řekl stařec a pohlédl se na Jeana. Ten se také představil.

 „Smím se zeptat, co se vám stalo před tím, než jsem vás našel ležet u břehu průlivu La Manche?“ zeptal se René.

„Nesmíš na něho tak rychle,“ řekla Brigit a mile se na Jeana usmála.

Teprve teď si Jean vzpomněl, co se odehrálo tu dobu, co naskočil na loď. Všechno vysvětlil milé rodince a zdůraznil i to, že hledá svého otce. Manželé pochopili.

„Měl bys tu zůstat i další noc,“ řekla Brigit a nabídla Jeanovi teplou polévku, co celou dobu držela v ruce. Jean souhlasil. 

            Lidé, u kterých se Jean zotavoval, mu ráno nachystali snídani, která ho velmi zasytila, a tak se mohl vydat hledat své předky. Dali mu jídlo a pití na cestu a popsali všechny krčmy v okolí.

Jean se na své předky ptal už v mnoho krčmách, ale pořád nic. Stále si prohlížel obrázek otce před krčmou. Už už to chtěl vzdát, ale pokračoval v cestě. Když tu se před ním vynořila krčma jako vystřižená z obrázku. Šel ke dveřím, sáhl na kliku, a i přesto, že se bál, překonal svůj strach a vešel.

            Za barem stála žena, která Jeanovi někoho připomínala, ale nebyl si jist koho. Sedl si ke stolu a objednal si jídlo. Jean se odhodlal a ukázal ženě obrázek se svým otcem: „Znáte, prosím, tohoto muže?“

Žena mu odpověděla: „Jo, znám, to je Fabio, ale proč to chcete vědět?“

„Protože jsem na půdě sirotčince, kde jsem strávil své dětství, našel dopis a tento obrázek. Je na něm můj otec, a tak jsem se ho sem vydal hledat. Takže otec se jmenuje Fabio?“

„Je to můj bratr, ale jak vám mám věřit, že ste jeho syn, to by mohl říct každej,“ namítla nedůvěřivě žena.

„No, když jsem byl malý a bydlel s tátou, tak mě hlídala nějaká Emily,“ odpověděl Jean.

„To sem přece já. Jeane, to si ty!“ křikla na něj Emily celá šťastná a dojatá, že ho po tolika letech zase vidí.

„Teto?“ zašeptal dojatě.

„Panebože… Já… Adeline, vem to tady za mě, du do kuchyně, ano?“ houkla „teta“ na nějakou služku, která přestala zametat podlahu a přiběhla za pult. Nemluvila spisovně jako zámožní nebo vzdělaní lidé. Emily kývnutím hlavy Jeanovi naznačila, aby ji následoval. Když se tak rozhlédl, všiml si, že krčma je poměrně těsná a je tu těžký vzduch lokálů a prosycen tabákovým kouřem a pachy z připravovaných jídel. Vešli do krátké a úzké chodby, která byla zakončena dveřmi, bez kliky. Emily se do nich opřela a ty se otevřely. Jeanovi se vyskytl pohled na muže s pleší, který se motal kolem pece, kde se mu smažily placky.

„Fabio,“ oslovila ho.

„Emily, co se děje, máš být přece vepředu, jestli Adeline nestíhá roznášet, tak ji přeci nemusíš pomáhat, Bernardovi řekni, přece máme dva sluhy.“ Ještě se k nim neotočil, takže si nevšiml, jak ho Jean pozoruje s upřeným zájmem, když na placky vylil pěkně voňavou omáčku, která se po nich krásně rozlila.

„Fabio…“ řekla znovu, a pod tónem hlasu se otočil… A všiml si Jeana.

„Další zaměstnance nepotřebujeme, mladíku. Běž si po svých.“

„Tohle je…“ nenechal ji ani domluvit a Jean řekl „Jsem Jean. Jean Napoleon.“ A v ten moment, se mu v očích objevilo poznání, ale hned na to zatřásl hlavou, jako by chtěl tu myšlenku zaplašit.

„Bratře… Tohle je Jean, jak říkal… a je to tvůj kluk,“ řekla s dojetím Emily, a podívala se na Jeana s tetčinou láskou. Vykulil oči a znovu zavrtěl hlavou.

„Nemám syna… Teď už ne.“ Otočil se znovu k peci a obracel už skoro spálené placky. Jean přišel až k němu a položil mu ruku na ramena. Hned mu ztuhly, a jak vyndal ty placky, otočil se k němu čelem. Když ho tak pozoroval, uvědomil si, že má po otci jeho nos! On si ho taktéž se zájmem prohlížel, a asi mu došlo to stejné, protože se mu v očích najednou zaleskly slzy, a přitiskl si ho do své medvědí náruče.

„Už… už jsem ani nedoufal… že tě někdy najdu, chlapče!“ řekl radostně a to už brečel. Jean začal taktéž, a objal ho ještě víc. Emily oba chytla za ramena, podívala se na ně a přitiskla k sobě.

„Tati…“ řekl, chytl ho hned za hlavu a otcovsky políbil na obě dvě tváře, utřel si cípem rukávu oči a dloubl do ramene.

„Chlapče, můj…“ zašeptal, „Moc mě mrzí, že jsem tě opustil.“ Chvíli byla pauza, a pak se Jean zeptal

„Tati… Proč jsi mě opustil?“ položil mu otázku, která ho pořádně tížila.

 „Musel jsem za podnikem, moc se ti omlouvám, ale jinak bych ho nedostal,“ řekl otec zpočátku velmi stručně.

„Víš, jak mi celých 13 let bylo?!“

„Já vím, už se prosím nezlob,“ utěšoval otec Jeana.

„Každý den v sirotčinci byl jak ve vězení, chápeš to?!“ řekl Jean a uhodil pěstí do stolu.

„Tak už se tím netrap, Jeane,“ snažil se ho Fabio uklidnit. „Bylo mi velmi líto, že jsem tě nechal samotného v sirotčinci. Do Anglie jsem se toužil vrátit už dávno, hned po vyučení ve francouzském kuchařském umění, ale pak jsem poznal tvou matku… Pak zemřeli mí rodiče, podnik byl v ohrožení a loď do Anglie odplouvala tak narychlo… Když jsem psal do sirotčince, žádná odpověď nepřišla, a proto když ti bylo osm let, zanechal jsem ti v krabici na půdě podobenky, na kterých jsem byl vyobrazen s tetou Emily v Anglii. Myslel jsem si, že jednou snad pochopíš, že máš pátrat po svých kořenech a vydat se hledat na půdu. Přepluješ La Manche a pak se zase uvidíme v restauraci s tvojí tetou Emily.“

„Ale budu na tebe naštvaný, velmi jsi mě zradil, tati!“ řekl Jean, šel za tetou sedl si ke stolu, tvář v dlaních a plakal. Fabio k němu opatrně přišel a zašeptal: „Synu, já…“

„Jdi pryč,“ řekl Jean naštvaně, „nechci tě ani vidět, po tom, co jsi mi udělal.“ „Na, na usmířenou,“ řekl Fabio a položil před Jeana talíř, na kterém bylo volské oko se slaninou.

„Co to je?“ zeptal se Jean nedůvěřivě.

„Anglická specialita,“ usmál se Fabio.

Jean vzal příbor, pomalu odkrojil kousek volského oka a strčil si jej do úst. „Ó, to je dobrota!“ zvolal Jean nadšeně. „A víš ty co, táto? Já ti odpouštím.“

„To jsem rád,“ usmál se Fabio.

ß ß ß

Už to bylo skoro 5 měsíců, co Jean utekl. Janette se kvůli němu trápila a probrečela celé dny i noci. Život bez Jeana pro ni už nebyl veselý, ale smutný, a navíc už měla brzo porodit dítě.

Jednou večer, když si Janette šla lehnout, se tak zamyslela a říkala si pro sebe: „A proč mě tu Jean nechal a proč vůbec odešel a kam odešel?!“ Tuhle otázku si pokládala každý večer, ale nemohla na ni nalézt odpověď. Natáhla se pro sklenici vody, ale jak byla daleko, tak na ni nedosáhla a omylem ji shodila. Slezla z postele, aby ji mohla podat zpod postele, a vtom uviděla kuličku zmačkaného papíru. Vytáhla ji, rozbalila a rychle četla:

V Anglii je můj otec, musím ho najít a dozvědět se, proč mě nechal v sirotčinci. Najdu jeho i svou tetu Emily v krčmě….

Janette bylo teď jasné, proč Jean utekl do Anglie. „Hned ráno za ním pojedu!“ rozhodla Janette.

Ráno si Janette sbalila pár věcí a všechny je dala do uzlu a byla připravená odjet. Ještě se Janette zastavila v kuchyni a rozkřikla se nahlas: „Odcházím!“ V kuchyni se rozprostřelo ticho.

„Proč?“ zeptala se nejstarší kuchařka.

„Musím za Jeanem do Anglie,“ odpověděla Janette.

„Nejdřív Jean a teď ty Janette, bude nám po vás smutno,“ řekla smutně Elodie a objala Janette.

„Sbohem!“ řekla Janette celé kuchyni a odešla z krčmy pryč.

Nejprve opustila hranice Paříže a za chvíli už byla u kanálu La Manche. Tam ji však začalo bolet na břiše. Janette si říkala, ať hlavně nechce miminko na svět právě teď. Ještě bylo moc brzy. Byl tu však ještě jeden problém, trochu větší, a tím byl kanál La Manche. Janette však viděla na břehu námořníky, kteří měli plout do Anglie. Vylíčila jim celý příběh a námořníci ji vzali na palubu. Cesta ubíhala celkem rychle, Janette už za chvíli viděla břehy Anglie. Když dopluli na břeh, Jeanette poděkovala za převoz a šla hledat Jeana.

            Janette zaklepala na dveře nějaké krčmy, ale nic se neozvalo. Zkusila to ještě jednou, ale zase nic. Chvíli vyčkala, ale protože stále nikdo neotvíral, nakoukla oknem dovnitř. Byla tam tma a nebyl vidět žádný člověk. „Jsem tu vůbec správně?” zapochybovala Janette a zase ucítila tu hroznou křeč v břiše. „Né, teď prosím ne, Colette,“ povzdechla si Janette. Byla přesvědčená, že se narozená dívenka bude jmenovat Colette. A doufala, že s tím Jean bude souhlasit. Teda ona hlavně doufala, že Jeana ještě někdy uvidí. V tuto chvíli to totiž vypadalo dost beznadějně. Potřebovala si rychle někam sednout. Najednou se jí ale zamotala hlava a sesypala se přímo do hromady sena, které bylo na dvorku shrabáno a kterým se podpalovalo v peci.

            O několik minut později se vrátil Jean s otcem a Emily. Byli u krejčího vyzvednout čtyři nové ubrusy. Nedovedete si představit to Jeanovo překvapení, když našel Janette spící v kupce sena. Chvíli tomu nemohl věřit a po pár minutách se svalil v mdlobách na tvrdou zem. Otec s Emily jej vzkřísili a odnesli spící Janette do krčmy. Položili ji na postel. Jean se nevěřícně zahleděl na břicho Janette. „Ona... My... budeme mít děťátko. Bude to Fabio. Po dědečkovi,“ řekl Jean. Všichni se uložili ke spánku, jenom Emily zůstala vzhůru a pro jistotu dohlížela celou noc na Janette.

             V šest ráno všechny probudily hlasité výkřiky bolesti. Janette ležela na posteli a Emily u ní klečela a uklidňovala ji: „Zhluboka dejchej. Soustřeď se na svůj dech.“ Jean si protřel oči, a chytil Janette za ruku.

„Už jí praskla voda,“ prohlásila Emily.

„A neměla by se zavolat porodní bába?“ optal se Jean.

„V klidu, Jeane. Já sem asistovala u porodu tvýho i obou našich sousedek. Proč bysem to tedy neměla zvládnout sama?“ opáčila Emily.

„Rozumím,“ přitakal Jean a Emily prstem ukázala do kouta. Jean pochopil, že má donést deku. Najednou si uvědomil, že nemají pro miminko vůbec žádnou výbavu!

            Počkal, až se otec oblékne, a vydali se do města sehnat kolébku, povijan a oblečení. Nejprve se optali u sousedů a ti jim propůjčili kolébku. Pekař s protějšího pekařství jim daroval několik košilek, co měl po své dcerce a povijan našli doma na půdě. Jak scházeli schody půdy, Jean na jednou uslyšel Emilyin výkřik: „Je to kluk!“ Jean rychle seběhl schody, běžel přímo k posteli. Janette držela děťátko v náručí a Emily ho přikrývala dekou. Janette plakala radostí. Jean nevěděl, co má dělat, stál s otevřenou pusou a nevěřícně hleděl.

            Dětský pláč přilákal všechny sousedy. „Colette to není,“ řekla Janette.

„Bude to Fabio, po dědečkovi,“ řekl Jean a všichni v místnosti začali volat: „Ať žije Fabio!“

Dalšího dne napsala Janette s Jeanem dopis Elodii a Janettině matce, že se narodil synáček Fabio, ať se přijedou podívat.

ß ß ß

V krčmě začalo být živo. Jean a Janette se s malým synkem už nevlezli do drobných komůrek, a tak si přistavěli útulný domeček. Komůrky v krčmě přenechali Janettině matce a Elodii. Fabio se postupně chystal na odpočinek, většinu vaření převzal Jean. Krčma se stala vyhlášenou v širokém okolí pro své francouzské a anglické speciality. Elodie i Emily si padly do noty, rády si povídaly u čaje.

Jean se jako každý den probudil s vděčností k bohu za štěstí, kterého se mu dostalo. Podíval se na spící Janette, miloval ji celým svým srdcem. Pak něžně vytáhl s postýlky synka a vzal ho s sebou do kuchyně, rád se tam motal a hrál si s vařečkami. Ten je tak zvídavý, jednou z něj bude taky kuchař, pomyslel si Jean a všiml si dopisu, který ležel za dveřmi. Strnule ho četl.

„Janette,“ řek Jean své ženě, která zrovna vcházela do kuchyně, „mám dobrou zprávu. Otec Adrien se doslechl o věhlasu naší krčmy, přijede nás navštívit. Vděčím mu za mnohé. Uvítam ho novým pokrmem, který mě napadl dnes v noci.“

Janette se k němu přitulila: „Já mám taky dobrou zprávu.“ Vzala Jeanovu ruku, položila si ji na břicho a řekla: „Tentokrát to bude Colette.“