Jeden den v ...

Andrea se podívala z okna. Venku bylo zataženo a skučel vítr i přes to, že byla teprve polovina července. Chvíli se dívala na to, jak vítr odnáší několik kusů prádla, které někomu uletělo ze šňůry a vzápětí  zatla zuby před uši drásajícím zvukem, který způsobila něčí rezavá vrata. Andrea si v duchu zanadávala na účet místního starosty. Nechápala, jak mohli toho protivného pijana zvolit do čela města. S penězi vůbec nedovedl hospodařit. Z radnice se drolila omítka a bílá barva.  Z parku se stal sklad na odpadky. Z kašny někdo nedávno utrhl malou bronzovou korunku a prostor pozastavené výstavby zarůstal kopřivami. Dokonce už ani na uvítací ceduli šel těžko přečíst nápis Přepychy. „Přepych, hm to určitě,“ řekla si v duchu. „Ale kamarádi v Trpíně se mají určitě hůř,“ pomyslela si zlomyslně.

Mezitím v obci Trpín se Martin rozvaloval ve svém oblíbeném křesle v místní knihovně. Město dalo nedávno budovu zrekonstruovat a nově nabílit. Také zase po delší době přivezli novou, bohatou dodávku knih. V parku zase konečně rozkvetly záhony červených růží a také se blížily každoroční trhy na náměstí. Doufal také, že kamarádka Andrea za ním z Přepych přijede na návštěvu. Napadlo ho, že když se tady v Trpíně mají tak dobře, jak se teprve musí mít v Přepychách.

Schylovalo se k večeru, když Tomáš zaparkoval své nové auto do garáže u svého domu. Bydlel hned na kraji města, blízko nápisu Břest. Když byl malý, vždycky mu to jméno připadalo směšné. Ale časem zjistil, že existují i horší jména. Jednou, když jel autobusem, viděl přes obrazovku běžet nápisy jako: Drunče, Frahelž nebo Vrskmaň. To byla teprve jména.

Krátce před sedmou hodinou Pavla vyšla ze dveří s vodítkem v ruce. Její pětiletá fenka huskyho už se nemohla dočkat, až se proběhne. Pavla zamkla a vydala se cestou k parku. Bylo ještě dost světla a v ulicích plno lidí. Trasu volila podvědomě, a proto nechala své myšlenky, ať plynou, jak se jim zlíbí. Vzpomněla si třeba, jak před třemi dny vyplňovala dotazník města, který jí přišel poštou. Když na konci vyplňovala adresu, připadala si jako vždycky hloupě. Havelská 39 obec Křoví. To jméno města jí nikdy nesedělo. A navíc, pokaždé když se někomu představovala, znělo to hloupě. „A kde bydlíš?“ A ona vždy s mírnými rozpaky odpověděla: „V Křoví.“