Jeden den v ...

14.05.2015 16:56

Jeden den v Hajanech.

 

            Jednou jsem takhle jel přes republiku a píchl jsem gumu. Byl jsem v nějaké díře, ani v GPSce to nebylo. Tak jsem musel vylézt z auta a celých 10 metrů jít pěšky, abych si přečetl název města na tabuli! Už jenom otevřít ty dveře byl problém. No, když jsem dorazil k ceduli, přišla na mě dřímota. Než jsem stačil dopadnout ve spánku na zem, stačil jsem ceduli přečíst. Ha-ja-ny.

            Když jsem se probudil, ocitl jsem se ve velmi podivné místnosti. U dvou protějších stěn bylo vedle sebe asi 250 postelí, na kterých dřímali spokojení občané Hajan. Muži, ženy, děti i staroušci. Okolo postelí jezdily malé stolečky na kolečkách s jídlem a pitím. Vždy, když se někdo ze spokojených spinkalů probudil, přispěchal stoleček, dal mu bagetu, sklenici teplého mléka, z malého repráčku zaznělo „halí belí“ a už se spinkalo dál. U mě už také stepoval jeden stoleček. Vnucoval mi sendvič a minerální vodu. Já si je vzal, ale když ten malej břídil začal vyhrávat ukolébavku, vzal jsem ho a hodil ho ven z okna.

            Při hodu z okna jsem si stačil všimnout, že celou obec tvoří jen tato spinkárna a asi 100 metrů čtverečních ničeho, než zvuk roztříštěného okna vzbudil celé město. (Toto spojení zní poněkud přehnaně, zkuste si to říct v souvislosti s vaším městem, ale když je celé město v jedné místnosti…) To pro stolečky začal pořádný fofr. Jezdily tam a sem, halí belí hrálo ze všech stran, ale stále se jim nedařilo uspat všechny rozespalé človíčky. „No, to bude průšvih,“ pomyslel jsem si.

            Zrovna když to začínalo vypadat, že s Hajany je nadobro konec, jedna stěna se přeformovala do pódia, na které vyjel obrovský stoleček s elektrickou kytarou připojenou asi na 5 velkých repráků. Napřáhl svoji mechanickou ruku a… „HALÍ! BELÍ! KONĚ V ZELÍ!“. Ta tlaková vlna mě úplně odmrštila a praštila mnou o čelo postele.

            „No tak, Peťo, vstávej přeci!“ lomcovala se mnou manželka. Když jsem se probral a rozhlédl, nikde nebyla ani cedule Hajany, ani spinkárna. Jenom já ležící uprostřed silnice, nade mnou stojící manželka a opodál zaparkované auto s píchlou gumou. Došlo mi, že to celé byl jen sen. „Dělej, přijedeme pozdě k mojí mamince!“ popoháněla mě žena.

            Že já radši nezůstal v Hajanech.