Jeden den v...

Jeden den v Hrobě

V uších mi ještě tloukl rytmus uhánějícího vlaku, ale já už necítil, že bych v něm jel. Na nohou mi spočívala nesnesitelná tíha a myslel jsem, že každou chvíli znovu omdlím. Podařilo se mi otevřít oči a zaostřit. V mém zorném poli byla samá tráva. Trochu natočit hlavu a třeba bych viděl víc. Dokázal jsem ji otočit dokonce tak, že jsem viděl, co mi tak tlačí na spodní část těla. Sedadlo? Sedadlo z vlaku?

S námahou se zdvihám na loktech. Všude kolem mě se povalovaly části vagónů a lokomotivy. A kdyby jen to, tam jsem zahlédl pod troskami vyčnívající ruku. Nevím, jestli ještě držela u těla, ale nechtěl jsem to zkoumat.

Podařilo se mi vyprostit nohy zpod sedadla. Kupodivu jsem nebyl nijak výrazně zraněný. Krom rány na čele, pár škrábanců a pocitu, že mě právě přejel buldozer, mi vlastně nic nebylo.

Neohrabaně jsem se vydrápal na nohy a kolébavě se vydal rekognoskovat škody, jež vlak a cestující utrpěli.

Systematicky postupuji od zadních vagónů, ty to schytaly nejméně, byly jen převrácené, ale nebylo v nich živé duše. V druhém vagónu, který na tom byl podstatně hůře, jsem našel pár osob. Všem měřím tep. Všichni bez života. První vagon projít nešel. Naražený zezadu i zepředu vypadal jako sešlápnutá konzerva, a jeho části se povalovaly všude kolem.

Nahlédnu do kabiny strojvedoucího. Jeho tělo bylo vklíněno mezi řídicí desku a zadní stěnu kabiny. Víc jsem vidět nechtěl.

„Do čeho jsme tady mohli narazit?“ vrtalo mi hlavou. Chtěl jsem mašinu obejít a zjistit to. Trochu jsem se rozběhl, jakmile jsem však vkročil na úroveň srážky, něco křuplo. Ruka mi vystřelila k nosu. Podíval jsem se na vlastní dlaň upatlanou od krve. „O co jsem si tady sakra mohl přerazit nos?!“

Opatrně natahuju zakrvácenou ruku před sebe, dokud nenarazila na odpor. Zatlačím silněji. Pak přidám i druhou ruku a opřu se plnou vahou. Nic. Podpatky bot ryly do hlíny, na čele se mi začínal perlit pot. Vůbec nic.

Vzdal jsem to a odstoupil. Ve vzduchu se vznášel můj krvavý otisk. Přesně v místech, kde jsem tlačil. Přejíždím po něm prstem a ve vzduchu a rozmazávám jej. Zvláštní. Skleněná stěna? Hloupost. Sklo by nevydrželo náraz vlaku. Nějaké silové pole? Proč by na něm zůstával můj otisk? Celé to bylo velmi podivné. Ať je to, jak chce, ta „zeď“ musí někde končit.

Se západem slunce jsem dorazil s dlaní na „stěně“ zpět k vlaku. „Takže to není jen zeď. Je to ohrada,“ došlo mi. „Ale proti čemu? Nebo snad komu?“ Příliš mnoho otazníků a já byl příliš unavený, než abych to vše řešil. Navíc, prvotní šok se ještě nedostavil, a jestli mu budu muset čelit zítra, měl bych být vyspaný.

Obešel jsem všechny mrtvoly a prošacoval je. Funkční zapalovač, houska s máslem, láhev minerálky, kapesní nožík a u jednoho kluka s roztříštěnou hlavou dokonce baseballová pálka, za tu jsem byl celkem vděčný. Když jsem obcházel ohradu, šel jsem kolem nějakého městečka. Vezmu všechny potřebné věci a zamířím tím směrem.

K prvnímu domu jsem dorazil až za hluboké tmy. Svalil jsem se pod střechu a usnul jako dítě.

Probouzím se spolu se sluncem a první, co mi dochází, je ohromný puch. Smrdí to jako zkažené maso. Je mi z toho zle. Radši na to nemyslím a sáhnu po housce, kterou se mi včera podařilo ukořistit mrtvole. Při pohledu na jídlo se mi udělá ještě hůř, zvláště když zápach přetrvává. Radši si přehodím bejzbolku přes rameno, drobnosti nacpu do kapes a vyrazím se zeptat na úřad, co se vlastně děje. Ještě předtím jsem se ale ohlédl a přečetl si ceduli s názvem obce u hlavní silnice. Hrob. Jaká to ironie.

Cestou jsem nepotkal jedinou živou osobu. Ani pes po mně neštěkl. Momentálně se snažím dobýt na obecní úřad. Nikdo neodpovídá. Ze zvonku se ozývá jen bzučení a ten všudypřítomný smrad. Celé město je jím nasáklé. Vzdávám to a jdu klepat na ostatní domy. Někdo mi přece musí vysvětlit co je to tady za zmatek!

Asi po hodině, kdy už slunce stačilo vystoupat na oblohu a vrhalo pokřivené stíny domů na neupravené chodníky, jsem toho nechal. Zdrceně jsem si sedl na kašnu uprostřed náměstí a naznal, že ten kus pečiva do nebohého žaludku nebude zas tak špatný nápad. Spláchl jsem to bublinkovou vodou z lahve a konečně se dostavil onen dlouho očekávaný šok.

Voda mi zaskočila a já se začal dusit. Z očí mi tekly slzy a já v duchu dal dohromady příruční slovník neslušných výrazů a vychrlil jej na všechny strany. Pak jsem udělal ještě objemnější pokračování a snažil se tím objemným svazkem umlátit sám sebe. Tuto imaginární činnost jsem však prováděl s takovou vehemencí, že se mi podařilo zřítit se do kašny. To mě patrně ale ušetřilo pohledu na obsah své vlastní hlavy na chodníku. O zlomek vteřiny poté, co se nade mnou zavřela kalná voda, totiž prolétl místy, kde byla má hlava, kámen o velikosti menšího melounu.

Vynořím se z vody, prskám a snažím se zaměřit střelce. Vidím shrbenou šourající se postavu, není mi moc jasné, jak dokázala zvednout a mrštit takovým balvanem na takovou vzdálenost. Blíží se ke mně. Snažím se vyškrábat z kašny a popadnout bejzblolku. Osoba se blíží. Má popelavě šedou kůži a skelný pohled. Tváře se jí v hnijících cárech odlupují z lebky, takže je vidět čelist. A co je hlavní, smrdí tím odporným pachem zkaženého masa.

„No to mě potěš, kotě,“ vydechnu „zombie.“

Příšera se po mně sápe a je kupodivu rychlá, ne tak jako někdo živý, ale rozhodně ne pomalá. Ano, pomalá. Ne jako příšera, ale jako žena. No, fujtajbl!

„Jen poť, ty mrcho! Hraju Left 4 Dead 2, já vím, jak se to dělá!“ řvu na ni. Nemyslím si, že by ji to nějak zajímalo.

Momentálně jsem ale za bejzbolku opravdu vděčný. Vezmu ji do ruky a snažím se ženu-zombie zasáhnout. Nevyhýbá se. Praštím ji z boku do hlavy. A znovu, a znovu, a znovu… dokud jí z odporné hlavy nezbude ještě odpornější kaše.

„Takže Hrob,“ prohodím si pálku v rukou, nešikovně jsem si natáhl svaly na pravé ruce, „ale pro koho.“

Den pokračoval hrozně jednotvárně. Chodil jsem po městě, klepal na dveře jednotlivých domů a mlátil do zombíků, kteří z nich vybíhali. Jedna malá holčička s růžovou pentlí ve vlasech se nedala a zahryzla se mi do lýtka a pustila se, až když se jí podařilo ukousnout pořádný flák masa. Zatracená holka. Stejně nakonec utekla.

Nicméně den utekl rychle, já neumřel a stihnul vyčistit dobré tři čtvrtiny města. Co se stane, až bude čisté celé? Karanténa se otevře? No, je na čase to zjistit.

Kolem mne se totiž začíná tvořit hlouček obsahující zbytek obyvatelstva Hrobu, čítající asi třicet pět pořádně naštvaných a slintajících oblud. A všechny tak hrozně smrdí.

Jediné mé štěstí spočívá v tom, že pálka zatím vydržela všechny rány a nezlomila se. Kdyby jo… byl bych byl v háji.

Ušetřím vás podrobného rozpitvávání posledního nevyrovnaného souboje a jen hrubě načrtnu průběh, kde mi i moje znalosti PC her byly v podstatě k ničemu.

Prvních pět, kteří se na mě sesypali, jsem zvládnul hravě, druhou linii s osmi zombie plus jedním bez očí, který se nepočítá, se mi podařilo taky zlikvidovat. Počet se snížil na pouhých dvacet jedna. Další bod pro mě. Tímto stylem jsem zlikvidoval dalších devatenáct ohavů. Až něco ruplo. Byly to dvě věci. Za prvé chudák malá basebalová pálka obalená krví, slizem a jinými nechutnostmi. A za druhé moje ruka. Do úderu, kterým jsem zdolával předposledního zombíka, jsem dal takovou sílu, že to už kosti prostě nevydržely, stejně jako pálka.

Zaúpěl jsem a chytil se za rameno. Zbývající bestie se ke mně blížila. Ne, neumřu na poslední chvíli jen proto, že mi praskla pitomá kost. Zvedám se se zbytkem pálky ve zdravé ruce. Nechci, abych dopadl jako nějaká postava z těch příšerných filmů, kde se umírá na poslední chvíli, kdy už to vypadá, že se nemůže nic zkazit, a nakonec se všechno podělá.

S bojovým pokřikem, znějícím jako štvané zvíře, jímž jsem byl, jsem vyběhl proti poslednímu a snad nejodpornějšímu z rozkládajících se obyvatel. Zoufale jsem se rozmáchl třískou zbylé pálky a vší silou ji zabodl to rozčvachtaného, houbovitého obličeje. Dřevo zasáhlo oblast oka a projelo bulvou až do mozku.

Dlouho jsem pak ještě stál nad všemi těmi znetvořenými těly a říkal si, jak se tohle všechno stalo. Na nic jsem nepřišel. Selhaly mi nohy a já upadl do všech těch nechutností, ale něco vám řeknu, bylo mi to úplně jedno. Seknul jsem tam sebou a víc už toho nějak nebylo.

Na ušní bubínky mi dopadala obrovská kladiva a já myslel, že mi praskne hlava. Cosi mi tlačilo na nos a ústa. Zvedl jsem levou ruku, protože pravá bolela jako čert, a nahmatal to cosi. Kyslíková maska?

Zvednu hlavu a vidím to, co jsem vidět nechtěl. Vlak a vagóny připomínající rozšlápnuté plechovky, lidi pod částmi vagónů. Sám jsem na lehátku a někdo mě veze do sanitky. Sakra.

Směřuju pohled na lokomotivu. Jako by ji vytáhli z lisu. Zezadu sešrotovaná vagóny, zato zepředu ničím. Sakra, sakra...

Otočím hlavu na druhou stranu. V dálce je vidět město. Sakra, sakra, sakra...

Něco se mihne za stromem. Snažím se na to zaměřit. Na okamžik se to zastaví. Malá holčička s růžovou pentlí ve vlasech. A do pr...

Zamává mi.

Inspirováno knihou Stephena Kinga - Pod kupolí