Kniha v hlavní roli
„Pche, Perníková chaloupka…,“ mumlal si Lukáš cestou ze školy. Paní učitelka jim půjčila domů knížku, kterou musí přes víkend přečíst, ale Lukášovi se do toho vůbec nechtělo. Čtení ho nikdy moc nelákalo a mnohem raději sledoval filmy v televizi. Však také ve škole nesbíral z četby vůbec dobré známky. Jenže kde by se taky naučil dobrému čtení, když jeho rodiče používali knihy tak akorát na podkládání křivých noh u stolu.
Když přišel domů, vytáhl knihu z tašky a položil ji na stůl. Zběžně ji prolistoval a poté zklamaně poznamenal: „Moc písmen, málo obrázků,“ a nechal knihu ležet. Po chvíli ji však opět vzal do ruky a tužkou přimaloval knírky a bradky všem postavám v knize.
Zanedlouho dorazila domů jeho matka. Všimla si, že Lukáš drží knihu a zamyšleně svraštila čelo: „Lukášku, ty čteš?! Nejsi nemocný?“ „Ále, to je kniha ze školy, ale číst ji rozhodně nebudu,“ odpověděl Lukáš. „To je dobře zlatíčko,“pochválila ho matka, „ještě by sis zkazil oči.“ Poté Lukáš odešel do svého pokoje a vytrhl několik listů knihy, ze kterých si poskládal vlaštovky.
Večer, když přišel domů i Lukášův otec, se všichni sešli u stolu, aby povečeřeli. Otce zarazilo, že má Lukáš v ruce knihu, a tak se ihned zeptal: „Copak to je, chlapče?“ Lukáš mu podal roztrhanou knížku, celou pomalovanou. Otec si ji prohlédl a prohlásil: „Snad nechceš tohle číst? Vždyť je ta kniha v hrozném stavu.“ Načež ji hodil do koše a řekl, ať si škola koupí novou. Vtom se však stůl roztřásl, skleničky v kredenci začaly cinkat a ze stropu se sypala omítka. „Co to je?!“ vykřikla matka, když najednou se koš převrhl a vypadla z něj vyhozená kniha. Rozevřela se a celý byt oslnila intenzivní záře. Stůl, židle, otec, matka i Lukáš se vznesli a byli pohlceni do knihy.
Rodina se i se stolem a židlemi ocitla uprostřed rozkvetlé paseky. Matka začala panikařit: „Jaroslave, kde to jsme? Dostaň nás zpátky domů!“ „Uklidni se, Marcelko, domů se nějak dostaneme,“ řekl nejistým tónem otec. Lukáš se pozorně rozhlédl a v dálce uviděl světýlko: „Pojďme tam, za tím světlem, třeba tam potkáme někoho, kdo nám pomůže.“
Kdyby tak Lukáš nebo jeho rodiče více četli, jistě by věděli, že v té chaloupce bydlí zlá ježibaba, jenže oni to nevěděli, a tak došli až k chaloupce a už chtěli zaklepat na okno, když vtom… „Pšššt, ticho, ať vás nevidí,“ šeptla holčička se dvěma copánky a…. vousy? „My jsme se s bratříčkem ztratili a naloupali jsme si trochu perníčku.“ Teprve teď si Lukáš všiml, že je ta chaloupka celá z perníku a že na střeše sedí chlapec, ládující se perníkem a… taky má vousy. „No jo, už to chápu,“ zamyslel se Lukáš a došlo mu, že vlastně všem postavám v knize domaloval vousy…
Když vtom se najednou rozletělo okno a ošklivá zlá babizna vystrčila ven svou ohyzdnou tvář s poněkud komickým zakrouceným knírem. Otec, matka i Mařenka se skryli za strom, jen Lukáš zůstal leknutím stát jako zařezaný. „To ty jsi mi loupal perníček?“ zeptala babizna chraplavým hlasem. Lukáš zbledl a vůbec nevěděl, co má říct, když najednou…
Celá rodina se objevila zase doma u stolu. „Co? Co to bylo? My jsme zase doma!“zajásal otec. Lukáš se pomalu vzpamatoval a zdvihl ze země poničenou knihu. „Tak proto jsme se vrátili tak brzo, protože tu chybí ty vytržené listy!“ zasmál se Lukáš. „Jenže mě teď hrozně zajímá, jak to dopadne. „Tak to si tu knihu budeš muset asi přečíst,“ usmála se maminka a od té doby celá jejich rodina čte a velice je to baví. A když, měl mít Lukáš v pondělí referát a povykládal paní učitelce, co se mu přihodilo, dostal vekou jedničku, že prý to měl ze všech nejoriginálnější.