Kniha v hlavní roli

Kdysi dávno byl jeden kluk, jmenoval se David, a ten hrozně miloval čtení. Ve škole, když děti měly mít čtenářský deník, všichni tam měli jednu zapsanou knihu.  Za to on jich tam měl nejméně pět. Časem se s ním kvůli tomu všichni přestali bavit, protože četl i o přestávkách a nikoho nevnímal, když se ho na něco někdo ptal. Později v dospělosti bydlel sám, takže i sám chodil nakupovat, a aby mu nepřišlo, že je sám, tak po cestě vždy četl.

Jednoho dne nesl veliký nákup a potřeboval si odpočinout, proto si sedl na lavičku. Asi po deseti minutách se rozhodl, že už půjde, a vtom na něj neznámý pán spustil: „Jé, vy taky čtete kriminálky od Dicka Francise? Myslel jsem, že jsem jediný.“

„Vážně, já jsem si to také myslel, jé to je ale náhoda,“ odpověděl David a usmál se. Poté ještě dlouho oba seděli na lavičce a vykládali si o tom,  jak je kvůli čtení neměl nikdo rád. Nakonec oba přišli na to, že jsou do puntíku stejní.  

Já osobně mám také čtení ráda, ale znám i takové, kteří čtení rádi nemají, jako by jim připadalo, že si nemají se čtenáři co říci, neboť jakékoliv téma na nějakou knihu je nezajímá, protože o tom nic neví.

Nakonec vše dopadlo dobře, David našel jednoho kamaráda, zato pravého, a každý den se scházeli u sebe doma a navzájem si četli.  Vyprávěli si o čem kniha je, kde se sejdou zítra, co budou číst… A jak se říká, že je lepší mít jednoho pravého kamaráda než milion falešných, tak Davidovi se něco takového splnilo. Protože kamarádi mají mít stejné záliby a oni dva je mají opravdu do puntíku stejné.