Knihovníček

Noc v knihovně

     „Já knihy nenávidím,“ zlostně se obořil Viktor na Julii. Vylíval si na ní zlost z další pětky, kterou dostal za povinnou četbu. „Raději si pouštím filmy na DVD.“

„Pojď, někam tě zavedu, čtení je vážně fajn,“ chytila ho Julie za ruku a vedla do knihovny.

     Viktor zdráhavě vstoupil, ale když viděl všechny ty knihy, začal se vykrucovat. Nejdřív Julii utekl mezi nejvzdálenější regály s poezií, pak se schoval do oddělení odborné literatury. Nakonec našel dveře od kumbálu a zalezl si dovnitř. Tam ho ale Julie objevila. A zrovna v okamžiku, kdy si za Viktorem vlezla, zhasla všechna světla a obě děti už jen slyšely, jak knihovnice zamyká.

„Jéé, přespíme v knihovně! To bude legrace,“ vykřikla Julie. Viktor remcal, že bez televize to bude nuda.

„Ještě že máme v knihovně váledlo,“ šla najisto Julie.

     Jen co ulehli, začalo něco vzadu šustit. „Co to bylo?“ zašeptal vyděšeně Viktor. Ale než ho mohla Julie uklidnit, odpověď se objevila sama. Byl to jakýsi podivný skřítek, v malé červené čapce a polobotkách.

„Dovolte, abych se představil,“ řekl a uklonil se tak, že se obě děti rázem rozesmály. „Jsem skřítek Knihovníček. Můj šestý smysl říká, že tu někdo nerad čte! A to my v knihovně netrpíme. Potřebuješ pomoct“ ukázal skřítek na Viktora.

„Ale já nepotřebuji pomoc,“ odvětil trochu uraženě Viktor.

„A proč nerad čteš?“ zeptal se Knihovníček.

„Je lepší ten příběh vidět v televizi!“ odsekl Viktor.

„A co kdybychom…“ zašeptal Knihovníček. Zabrblal něco na způsob „Žbudliky, budliky, na holé pupíky…“ a -PLESK-

     Stáli před obrovským zámkem. „Kde to jsme?“ zeptal se Viktor.

„V pohádce, přece!“ řekl Knihovníček vesele.

„A ve které?“ zeptala se Julie.

„O Šípkové…“

„Růžence!“ vyhrkla Julie, „tu znám. V ní musí princ…“

„Pšššt,“ řekl Knihovníček. „Abraka dabra!“ A v tom přilétla kniha s velkým nápisem: O Šípkové Růžence. „A ještě něco…,“ dodal Knihovníček, „čury mury!“ A Knihovníček i Julie se ocitli v bublině, která byla zevnitř průhledná, ale zvenčí je dělala neviditelnými.

„Julie, Knihovníčku, kde jste?“ volal nešťastně Viktor, který měl na sobě princovské oblečení.

„Tady!“ volala Julie.

„On tě neslyší,“ řekl  Knihovníček a dodal, „ta bublina je zvukotěsná.“

„Ale co teď má dělat, když je princ? Vždyť on tu pohádku ani nezná, když nevyšla na DVD,“ skoro plakala Julie.

„Neboj se,“ uklidňoval ji Knihovníček, „proč si myslíš, že jsem přivolával tu knihu?“

„Aha! Aby si přečetl, co má dělat!“ pochopila Julie.

     Viktor se zmateně rozhlížel, neboť zámek začal zarůstat růžemi. Jak se tak rozhlížel, uběhlo v pohádkovém čase sto let. A pak ho dloubla do zad ta stále se vznášející kniha.

„Neotravuj!!!“ křikl Viktor, „teď mám dost svých starostí. Julie i Knihovníček jsou fuč, ten zámek zarůstá růžemi a já vypadám jak dvorní šašek!“

Kniha zašustěla něco ve smyslu „ACH JO!“ a sama se otevřela.

Viktor si toho nevšímal, ale když ho kniha znova dloubla do zad, neodolal a nahlédl do ní. Pak chvíli četl, a brblal si „Bla bla bla...bla bla bla… bla bla bla…ááá, tady to je. Takže princ se proseká růžemi…bla bla bla…a políbí Růženku na ústa,“ spokojeně zavřel knihu.

     „POČKAT!!!“ zarazil se a začal knihou opět listovat. „Políbit na ústa? Ústa, to je pusa, takže POLÍBIT NA PUSU? Tak to teda ne! Já nejsem žádnej Romeo, a navíc už mám holku! Kdepak, já nikoho líbat na pusu nebudu! A basta fidli!“

„Tak hele…“ spustila kniha, a Viktor se trochu zarazil, „je ve mně napsáno, že jí pusu dáš, tak jí tu pusu dáš. Protože co je psáno, to je dáno. Jasný?“ „Hmm…“ odsekl Viktor.

     Ale co měl dělat. Vytasil tedy šavli a začal sekat růže hlava nehlava. Postupně se dostal až ke dveřím do Růženčiny komnaty, otevřel je a nalezl za nimi Růženku. Byla celá oblečená v růžovém a vlasy měla čistě blonďaté. „Hmm, ta vypadá skoro jako Hedvika, moje holka,“ pomyslel si, „ale stejně se mi do toho moc nechce.“ Vykoukl z okna a zdola se na něj pořád přísně dívala kniha. „No co, rychle do toho a honem od toho,“ řekl si. -MLASK- A Růženka vstala z postele a polibek Viktorovi oplatila.

     Vtom se zvedl velký vír a začal vsávat Knihovníčka, Julii a Viktora, ale nic jiného.

„Co se to děje?“ ptala se vyděšeně Julie Knihovníčka.

„Ale to nic, to jen končí pohádka“ řekl Knihovníček klidně. A opět -PLESK- a byli zase v knihovně. „Tak co, jaký je tvůj názor na čtení teď?“ prohodil Knihovníček.

„O něco lepší, ale utlouct se po něm nemůžu,“ řekl Viktor.

„Hmm, no tak fajn, jak chceš. Žbudliky, budliky, na holý pupíky…“ A -PLÁC- a opět a opět stojí před velkým hradem.

„Dobře, kde jsme teď?“ zeptal se Viktor.

„No přece v po…“

„V pohádce, já vím, ale ve které?“ ptal se netrpělivě Viktor.

„Klasika. Drak unese princeznu a princ… No, ty víííš.“

„Nevím!“ dupl Viktor.

„V tom případě… Abraka dabra!“ pronesl Knihovníček a opět přisvištěla knížka. „A teď už víš, co máš dělat. Čury mury!“ A Knihovníček i Julie se znova ocitli ve své bublině.

„Jo, jasný!“ řekl si v duchu Viktor. Ale už věděl, co má dělat, a tak vzal knihu a listoval. „Princezna a drak, princezna a drak, princezna a drak, princezna a drak, ááá, tady to je. Takže sedm hlav, jo? Zvládl bych i deset, ale to je teď fuk. Hmm… vchod do dračí sluje uprostřed temného lesa. Tak, jde se.“

     A vydal se na cestu. Došel až ke vchodu do dračí sluje a řekl si „Tak, Viktore, to dáš!“ a vešel dovnitř. Bylo tam horko, jaké není nikde na světě. Všude okolo jen samá skála, kameny a sem tam plamínek ohně. Viktor si otřel zpocené čelo. „UF! Tady je ale horko.“ Jenomže to řekl trochu moc nahlas. Najednou začala praskat zem. Nejdřív se vynořila první hlava, druhá, třetí… až nakonec před Viktorem stál obrovský sedmihlavý drak.

„No, tak pojď, ty potvoro škaredá!“ zakřičel Viktor a skokem uťal drakovi jednu hlavu.

Tomu to zjevně nevadilo, neboť zavrčel: „TO NIC LEPŠÍHO NEUMÍŠ?“ a plivl po Viktorovi rozžhavenou kouli. Ten se jí tak tak vyhnul a stejným způsobem drakovi usekl i druhou a třetí hlavu. Toho to už poměrně naštvalo, a tak začal po Viktorovi metat žhavé koule jako kulomet. Ten už ztrácel síly, a pak si na něco vzpomněl.

„Ta kniha!“ pomyslel si, „třeba mi pomůže!“ A o centimetr se vyhnul žhavé kouli. „Abraka dabra!“ A knížka ihned přilétla. „Hmm… hmm… hmm…“ pobrukoval si stále nervózněji, protože už měl oblečení celé propálené. „HURÁ!“ vykřikl po chvíli, „tady to je. A princ skočil za kousek skály a hodil po drakovi meč, kterým ho usmrtil. OK, knížko, už můžeš letět.“

     A podle pokynů skočil za kousek skály. Poté vrhl meč po drakovi, ale… Viktor sice mířil nejlépe z celé třídy, to je fakt, ale zrovna teď se netrefil. Meč letěl o metr a půl vedle, než stál drak. A on, představte si, on skočil meči přímo do cesty. To jeho instinkt ho k tomu vedl, musel, aby všechno bylo jako v knížce. Lehl mrtvý na zem a zpoza rohu se vyřítila princezna a objala Viktora.

     Vtom se opět otevřel vír a spolkl Viktora, Knihovníčka a Julii a -PLÁC- byli zase v knihovně.

„Tak co, jaký je tvůj názor na čtení teď?“ zeptal se Knihovníček a poplácal Viktora po zádech.

„No…“ řekl Viktor tajemně.

„NO?!?!“ zařval Knihovníček a začal si rvát vlasy. „Po tom všem, co jsme prožili, řekneš NO?!?! Víš ty co, já na tebe kašlu. Tak si neměj rád čtení, mě je to fuk!“ A otočil se k Viktorovi zády.

„Ale já si z tebe dělám legraci. Potom, co mi knížka zachránila život, čtení MILUJU!“

„FAKT?“ vybočil ze spisovné mluvy Knihovníček, „Totiž: VÁŽNĚ?“

„Jo,“ odvětil Viktor.

     A tak se z dítěte, které čtení nenávidělo, stalo dítě, které ho milovalo. A to během jedné noci. Blahopřeju, Knihovníčku. Tak taky čtěte, nic to není, vždyť i ty můžeš mít radost z čtení.