kouzelná knihovna

Teď se po cestě blížily dva stíny. Lasička byl proslulý svýma bystrýma očima, a teď zachytil obrysy dvou jezdců a jakéhosi nízkého zvířete, které jim klusalo v patách. Bezpochyby bohatí obchodníci, prchající z hořícího města s poklady, které se jim podařilo zachránit. Lasička se v tomto smyslu vyjádřil ke své společnici, která si zhluboka povzdechla.

     „Jak je ta profese zlodějů v rozporu s naším zjevem,“ zabručela, „ale jak ty sám říkáš, časy jsou těžké, a ani dnes v podvečer nás neuvítá domov s krbem a vyhřátou postelí.“

Přehmátla rukou na šavli, a několik vteřin uvažovala, zda neznámé nenápadně objet a vpadnout jim do zad. Pak ten nápad zavrhla, a když se první jezdec přiblížil, postavila se doprostřed cesty. Pozvedla ruku v nesčetněkrát cvičeném gestu a její obličej se v tu chvíli proměnil v bezelstnou, neproniknutelnou masku.

 „Račte prominout, pane -“ začala. Jezdec však přitáhl koni otěže a přerušil její zdánlivě vlídný monolog. Potřásl hlavou a tím shodil z hlavy kapuci, která mu zakrývala tvář

 „Vodprejskni,“ řekl zarudlý obličej, jemuž chyběla většina vousů a obočí.

„Ty seš Anežka Formánková, co?“ Anežka si uvědomila, že jaksi ztrácí iniciativu.

„Prostě běž pryč, jo?“ pokračoval jezdec. „Nemám na tebe čas, rozumíš?“ Rozhlédl se kolem a dodal. „A to platí i pro toho tvrdýho parťáka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde vokolo ve stínu.“ Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval se neupravenému jezdci do tváře.

„No né, to je přeci čaroděj Mrakoplaš, co?“ prohlásil potěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho čaroděj popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu v budoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty.

„Mně se ten hlas zdál povědomej,“

Anežka protočila oči v sloup a zastrčila šavli do pochvy. Pouštět se do sporů s mágy se většinou nevyplácelo, a navíc, získaná kořist často ani neměla cenu.

„Na pouťovýho čarodějnýho šaška si nějak věříš,“ zavrčela.

„Ty víš pendrek,“ odpověděl jí kouzelník unaveně. „Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás.“

Lasička ukázal k hořícímu městu. „Prošel jsi tamtím?“

Čaroděj si přejel popálenou rukou přes oči. „Byl jsem u toho, když to začalo. Vidíte ho? Tamhle toho?“ Ukázal za sebe na cestu, po které se přibližoval jeho spolucestující. Zdaleka ne nejrychleji, jelikož chvíli co chvíli padal z koně. Mezi zkušené jezdce už od pohledu nepatřil.

 „Co je s ním?“ zeptal se Lasička.

„Za všecko může von,“ odpověděl odevzdaně Mrakoplaš. Anežka a Lasička se obrátili k postavě, která teď s jednou nohou ve třmeni poskakovala vedle koně po cestě.

„Takže žhář, co?“ zabručela nakonec Anežka.

„No,“ odpovídal Mrakoplaš, „ne tak docela. Víte, kdyby nastal poslední nekonečnej chaos a všude mlátily blesky, tenhle chlápek by stál v dobře navlhčeným měděným brnění na vršku kopce a vykřikoval by: ,Všichni bohové jsou sviňáci.’ Nemáte něco k jídlu?“

„Vyměním svou večeři za ten příběh,“ řekl Lasička.

 „Co je zač? Má nějaký jméno?“ zeptala se Anežka, která si uvědomila, že se do rozmluvy málo zapojuje. Drobná, nešikovná postava ji totiž začala zajímat.

„Dvoukvítek.“

„Dvoukvítek?“ zakroutila hlavou, „legrační jméno.“

„Co ty vo tom víš,“ zabručel Mrakoplaš a sesedl s koně. „Vůbec nic.

„Jo, teď jsem si vzpomněl,“ prohlásil Lasička a luskl prsty, „asi před půl hodinou ve městě něco pořádně bouchlo...“

„To byl volej ve hlavním skladišti,“ odpověděl Mrakoplaš a bezděky se zachvěl při té vzpomínce. Lasička se otočil a zašklebil na svoji společnici, která zavrčela a podala mu (i když se značnou, ve tváři se zračící averzí) minci z koženého měšce. V tom okamžiku se od cesty ozval výkřik, který zmlkl, jako když utne. Mrakoplaš od svého sousta ani nezvedl oči. „Mezi ukázkový jezdce rozhodně nepatří,“ prohlásil plnými ústy. Pak ztuhl, jako by ho náhlá vzpomínka praštila do týla, vydal ze sebe slabý ustrašený výkřik a vrhl se do tmy. Když se vrátil, visel mu přes rameno bezvládný tvor jménem Dvoukvítek. Drobný, hubený, oblečen v prapodivnou, křiklavě barevnou košili

„Podle toho, jak vypadá, si nic nezlomil,“ uklidňoval se Mrakoplaš.

Anežka mrkla na Lasičku a pokradmu se vydala k malému nákladnímu ponymu.

 Náhle se však zastavila, jako zmražena uprostřed pohybu nějakým kouzlem. Nedůvěřivě otočila hlavu zpět na ohořelého mága. Pak se ale její zrak stočil k nízkému obrysu na cestě. Předmět se pomalu kymácel a jeho linie byly v prvních mdlých ranních paprscích čím dál zřetelnější. Ať Anežka dělala, co dělala, zdálo se jí, že se to ze všeho nejvíc podobá - „Truhlice na nožičkách?“ ozvala se nejistě.

„Jo, k tomu se taky dostanu,“ pokýval hlavou Mrakoplaš, „teda, jestli máte nějaký to víno.“

Lasička přikývnul. Anežka vyjekla, jelikož se mezitím snažila podivné zavazadlo otevřít. To na takové nezvyklé zacházení reagovalo velmi pobouřeně a přivřelo Anežce víkem prsty. Zlodějka se s kletbami na kousavé poznámky nábytku stáhla, ale nepřestávala kus dřeva bedlivě sledovat.

Terry Pratchet: Úžasná Zeměplocha, překlad Jan Kantůrek, strana 4 - 5