Město jako literární kulisa

Město jako kulisa

Cyklus příběhů (smutných, romantických, mysteriózních i ironických) s rámcem

Viktorie Vitamvásová

Jako každý den se nevidomý bezejmenný tulák pohyboval v ulicích města a máchal kolem sebe rukama. Nebyl opilý, byl slepý. Mohla za to nešťastná náhoda, ke které se nikdy nechtěl vracet. Většinou, když bezmocně procházel ulicemi, snažil se nechodit kolem kostela. Připomínal mu tu nešťastnou událost.

            Právě dnes se ztratil. Došel k jakési budově či zdi. Začal ji ohmatávat. Vtom na něj zakřičel farář: „Co tu pohledáváš, ty starý, slepý mrzáku?!“ Znali se, jeho rodina mohla za jeho slepotu. Když uslyšel farářův křik a šátral po zdi kostela, úplně se mu vybavil ten strašný, dech beroucí den, ta minulost, která ho tak trápila. Jako by příběh vycházel přímo z kostelní zdi.

Před pár lety jednoho večera šel do lesa poblíž kostela. Byl to jeho revír. Uviděl krásného velikého jelena. Zrovna u sebe měl pušku. A tak se rozhodl, že ho zastřelí, taková příležitost se vyskytne jednou za velice dlouhou dobu. Jenže u kostela mezitím také s puškou čekal farářův otec.

       Když se začal soustředit na střelbu, uslyšel nějaký šramot. Ohlédl se. Jenže když farářův otec vystřelil, přimotal se do jeho střelby. Kulka ho trefila do oka. Padl k zemi. Otec faráře utekl. Jenže postřelený ho viděl, byl však pomatený a domů za svou rodinou nedošel. Měl manželku a dvě děti, když druhý den nepřišel domů, šli na policii. Ta po něm začala pátrat. Našla ho nedaleko hranic města. A i když zraněný policii řekl, že ho postřelil otec faráře, moc mu nevěřili.

Jenže farářův otec spáchal sebevraždu, trápilo ho svědomí, za sebou nechal jen dopis na rozloučenou. A teď se tímtéž trápí on, ten bezmocný loudavý slepec. Od rodiny odešel a skončil na ulici, každý den si to vyčítá. A farář ho za to nenávidí, za to, že jeho otce dohnal k sebevraždě. Jenže ani nevěděl, jak to doopravdy bylo. Vymyslel si svou vlastní variantu. Policie případ uzavřela jako nevyřešený. Slepý tulák se vzdal všeho, co měl, a bojí se s každým komunikovat, již nikdy nespatří ten voňavý les, tu divokou zvěřinu, to nejmilovanější, co měl…

Jakmile si na smutnou minulost vzpomněl, farář ho z kostela vyvedl. Tulák si však řekl jen jednu větu: „Kdyby nebylo faráře a jeho rodiny, kdyby nebylo kostela, kdyby nebyl ten den, vše by bylo jinak“.

Anežka Formánková

Bezejmenný se dál toulal městem. Bezradně klopýtal a snažil se rukama bezděčně nataženýma před sebou bránit pádu. Nějaký kolemjdoucí ho přitlačil ke zdi. Byla to stará zeď. Smutná a opuštěná. Zase uslyšel ty tisíce šeptaných slov a příběhů, které tohle místo vyprávělo. Vždycky je slyšel. Hlavou se mu honily tisíce roztříštěných vět. A pak všechny zmizely. Zůstalo jen jedno slovo.

Smrt.

Hřbitovní zdi vyprávěly vždy něco smutného. A slepec náhle pocítil touhu vyslechnout si vyprávění, které nedopřává klidu znaveným, trápícím se duším, které se ve studených hrobech, pohřbeny pod tunami hlíny. Zhluboka se nadechl a ponořil se do historie, ne zas tak nedávné…

Alice Ševčíková. Milovaná manželka, matka dvou dětí. Vstřícná a usměvavá kráska s dlouhými havraními vlasy. Vzpomínal, jak se poznali. Byl to ten neobyčejnější den, jaký si mohl představit. A přesto byl tak neskutečně výjimečný, protože potkal JI.

Dobíhal autobus, ale bylo jasné, že ho už nestihne. V posledním marném pokusu zvýšil rychlost, cestu mu však zkřížil někdo další. Dotyčné dívce vypadly desky, které nesla, z ruky, papíry se rozlétly do všech stran a kelímek kávy se odkutálel pryč. Už se nadechoval, aby na ni zakřičel nebo dal svou nelibost najevo nějak jinak, když vtom zjistil, že hledí do očí tomu nejkrásnějšímu stvoření na světě. Na ujíždějící autobus rázem zapomněl. Existovaly pro něj jen dvě její mechově zelené oči. Vzpamatoval se až po chvíli, rychle vykoktal omluvu a začal sbírat papíry, které se jeho přičiněním válely po chodníku. Poznal v nich notové zápisy. Teď si povšimnul i houslového pouzdra, které měla dívka v ruce. „Ještě jednou se omlouvám,“ řekl a podal jí štos not do ruky. Pohlédl na rozlitý kelímek. „I za to kafe,“ dodal. „To nic,“ řekla a usmála se. Bože, to byl ten nejkouzelnější úsměv. A pak mu došlo, že má jedinečnou příležitost. „Víte, já opravdu nerad, ale kdybyste chtěla, koupím vám další,“ navrhl a ukázal na kavárnu přes ulici. „Nespěchal jste před chvílí někam?“ zeptala se a stále měla na rtech ten rozpustilý úsměv. Když si všimla rozpačitého výrazu, který se mu rozlil po tváři, strčila si slohu do podpaží a svou dlaň vložila do té jeho. Pak vykročili směrem ke kavárně.

A už se od sebe nehnuli. Měli toho spoustu společného a rychle se sblížili. Čekával na ni před konzervatoří, kde studovala, a pak se spolu procházeli městem. Nosil jí noty i housle, a vůbec ve všech ohledech se snažil chovat galantně. Ze všeho nejraději jí nosil květiny. Brzy zjistil, že nejvíce chová v oblibě lilie, a tak jí často jednu přinesl.

Po čase ji požádal o ruku. A ona řekla ano. Zanedlouho vedli báječný společný život, koupili dům a po čase se jim narodil i syn. Byli tak šťastní. Matěj byl jejich malý zázrak. Později se k němu přidala ještě Agáta. Člověk by měl hledat štěstí v maličkostech a oni měli ty maličkosti hned dvě. Život byl krásný.  

A pak, jednoho dne, ji srazil neopatrný řidič. Smetl ji ze silnice. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Alice byla najednou pryč. Orchestr přišel o houslistku, Matěj s Agátou o matku a on o světlo svého života.

Pohřeb byl strašně tichý a smutný, jako by se přízrak smrti vznášel nad nimi všemi. A on plakal. Opíral se o hřbitovní zeď a plakal. Přál si, aby se do ní mohl vpít, aby utekl tomu všemu smutku. Přál si všechnu tu bolest věnovat červeným cihlám. Proč musela být i po smrti tak krásná? Proč musela odejít na místo, kam jí už nemůže nosit květiny?

Se smutným úsměvem položil na hrob jednu jedinou bílou lilii.

„Ne každá zeď skrývá šťastný příběh,“ zašeptal si pro sebe bezejmenný a z jeho nevidomého oka mu stekla slza.

Daniel Weber

Slepý tulák, znavený tragickými vzpomínkami a smutnými příběhy, doklopýtal k opuštěnému domu. Zde už jednou byl, když si to uvědomil, chtěl co nejrychleji odsud. Zeď opuštěného domu ho však jako by vábila. Únavou už stejně nemohl dál. Dotkl se jí.

„Nádherný dům!“ řekl si sám pro sebe Kristián, když konečně dovybaloval všechny svoje věci. Hezčí místo si snad ani přát nemohl... Pak si všiml starého stolku, který stál na ošuntělém koberci. Nehodil se sem! Kristián ho popadl a odnesl do předsíně. Hned po něm následoval starý koberec nebo něco, co jím původně bylo. Když se vrátil zpět do místnosti, všiml si něčeho, čeho si před tím nepovšiml. Uviděl malá padací dvířka. Pomalu je otevřel a nahlédl dovnitř.

To, co objevil, tam muselo být uschováno desítky let. Kristián bral do rukou jednotlivé předměty. Měly nesmírnou cenu. Obrovské bohatství, které mnohokrát převyšovalo cenu domu.

Kristián dlouho jen tak seděl v kuchyni a přemýšlel, než se odhodlal jít do postele. Blížila se desátá hodina večerní, Kristián založil knihu a odložil ji na noční stolek. Najednou jako by zaslechl skřípění dveří. Mávl rukou a zhasl.

Uprostřed noci ho však probudily zvuky vycházející z kuchyně. Zvedl se a pomalým krokem se plížil směrem ke kuchyni. Snažil se být co nejtišší a při každém nechtěném zaskřípání mu tuhla krev v žilách. Když došel do kuchyně, nespatřil ale nikoho jiného než kočku shazující nádobí z linky.

„Kšic!“ sykl podrážděně.

Když se znovu došoural k posteli, aby dospal posledních pár hodin, uviděl postavu. Stála u jeho postele a v ruce svírala kuchyňský nůž (z jeho vlastní kuchyně). Najednou se rozběhla a bodla Kristiána do hrudi. Ten padl na kolena. Kolem něj se rychle vytvořila kalužina krve. To byl konec. Celý jeho život mu probíhal před očima. Tlukot jeho srdce stále zpomaloval, až utichl nadobro, a Kristián padl obličejem na zakrvácenou podlahu.

Druhý den bylo Kristiánovo tělo nalezeno, poklad však nikoli.

Kletba bohatství, jež tak dlouho bylo ukryto ve sklepení domu, postihla každého jeho nového vlastníka. Možná spíš než kletba, je to lidská nenasytnost a zášť.

Bezejmenný odskočil od zdi a zakymácel se.

„Pane, potřebuje pomoci?“ ozval se dětský hlas.

„Ano, prosím, odveď mě z tohoto místa,“ z toho prokletého místa, pomyslel si, nechtěl děsit milé dítě, „někam, kde nejsou staré domy.“

„Ano, naše čtvrť je nová, je to dokonce ještě staveniště…“ drmolilo dítě. Slepec však nevnímal. Doznívala v něm tragédie opuštěného domu.

Jáchym Heroudek

            „Můžu vás nechat tady, pane? Už musím domů.“

„Jistě, moc ti děkuji za pomoc. Jen mě prosím opři o nějakou zeď, ať neztratím rovnováhu,“ zašeptal tulák. Jen si trochu odpočinu, pomyslel si. Nová budova. Asi nějaká novostavba. Uvědomil si, že tuto ulici nenavštívil už pořádně dlouho, když tu stačila vyrůst taková stavba. Třeba nové zdi nemají příběhy.

Petr ráno vstal, vykonal vše, co je po ránu nutné, nasnídal se, vyčistil si zuby, nasoukal se do monterek a zamířil na staveniště. Když přišel, u vchodu už byl nachystaný rozpis úkolů. Bleskově našel v seznamu své jméno a podíval se, co ho ten den čeká. „Aha, aha, jo, jasně, to zvládnu, na to budu potřebovat pomoc, jo, jo. To bude brnkačka,“ pobrblával si při čtení denních povinností. Když je dočetl, dal se ihned do práce.

            Jako první měl vyskládat cihly z náklaďáku. To měl hotovo za chvíli, stejně jako umíchání malty, přimontování podpěry, opravu rozbité podlahy a zbytek jeho úkolů. Tak se stalo, že v devět měl hotovou třetinu práce, v deset polovinu, a v poledne už neměl na práci nic. Měl tak alespoň čas na svou oblíbenou činnost.

            Ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl malý notýsek s propiskou a chodil po stavbě a koukal se. Koukal se, co kdo dělá špatně. Vše si pečlivě zapisoval do notýsku, a když obešel celé staveniště, zašel za stavbyvedoucím, aby mu z notýsku předčítal.

            „Jarda nechal zapnutou míchačku. Vojta krade hřebíky. Milan položil čtyři cihly nakřivo. Jeřábník Vendelín vozí na háku ostatní. Evžen rozbil sbíječku a nechce to přiznat.“ A takto jmenoval asi další čtyři minuty. Stavbyvedoucí, unaven Petrovým každodenním výpisem prohřešků, jen mávl rukou a slíbil, že zjedná nápravu. Jen co Petr odešel z jeho kanceláře, zmuchlal stránky vytržené z notýsku a hodil je do koše.

            Petr byl rád, že opět úspěšně odhalil všechny závady, a chtěl s kolegy někam zajít po práci. Na golf, do divadla, na jedno, kamkoliv, ale nikdo s ním nechtěl jít. Nebylo to poprvé, co ho odmítli, dělo se mu to často, ale on stále nevěděl proč.

            Ostatní dělníci ho neměli rádi, protože si mysleli, že za stavbyvedoucím chodí buď proto, aby jim udělal zle, nebo proto, aby si u něj šplhl. Ani jedno však nebylo správně. Petr do notýsku zapisoval, aby předešel problémům. To ale jeho spolupracovníci netušili a Petrovi za jeho zády říkali různě. Žalobníček, patolízal a i různě hůř.

            Petr žil v domnění, že s ním nikam nechtějí, protože nemají čas. Na to se taky většinou vymlouvali. Ten musel k zubaři, onen měl po práci zrovna školní vystoupení svého synka Pepy, kterého ani neměl, a ten zas pro změnu jel do Amazonie zkoumat zcela nový druh motýla. A tak si vždy Petr po práci zapnul televizi, otevřel si pivo a sáček chipsů a koukal na Ordinaci v prasečí ohradě.

            Slepec se ušklíbl: „Tak i staveniště ke mně promlouvají.“ Tohle sice nebyla tragédie, ale ani tak se mu neulevilo. Lidé mají zvláštní povahy.

            Už se tolik netřásl, nabral sílu na další potulku svým městem. Městem, které znal dokonale, městem, které ho však nikdy nepřestávalo překvapovat, městem, jehož zdi mu nahrazovaly oči.