Neviditelný malíř Ilja

„Dne 17. 9. bylo nalezeno bezvládné tělo jistého bohatého podnikatele Eliáše Drajbera. Jeho tělo bylo nalezeno u mrakodrapu v Nové ulici. Byl zabit střelnou zbraní zřejmě při cestě na podnikatelský sněm. Pachatel je prozatím neznámý a policie stále pátrá.“ To vše se ozývalo z televize. Avšak dvojčata Klára a Michael to věděla už dávno. Jejich otec byl totiž detektiv. Nyní pracoval právě na této podivné vraždě. Avšak zatím beze stopy.

Michal se s trhnutím vzbudil. „Byl to jen sen,“ řekl si a chtěl znovu usnout, avšak vtom si všiml, že kousek od něj leží papír, který tam předtím neležel. Bylo na něm napsáno: Pomohu Vám, nemáte se čeho bát. Podepsán N. M. I. Michael byl zmatený. Ale i přesto znovu usnul.

Klára nevěřila vlastním očím. Nevěděla, jestli si z ní Michael nedělá jen legraci. To ona neměla ráda. „Říkám pravdu,“ bránil se Michael, jako by jí četl myšlenky. 

Kláře se zdálo, že vidí postavu. Byl to jen letmý stín. Zahlédla ji jen kouskem oka. Nelíbila se jí. Chtěla jít pryč. Jenže jakmile přidala do kroku, do něčeho narazila. Vylekala se. Ale neviděla před sebou nic. I přesto cítila, že je v místnosti někdo další. Prostor byl prázdný. Tak do čeho to narazila? Tu se vylekala ještě víc, protože se ve vzduchu začala objevovat písmena. „Neboj se, jsem neviditelný malíř Ilja. Nechci vám ublížit. Chci jen pomoci. Myslím, že vím, kdo spáchal tu vraždu. Dostanu se i na místa, kam se většina lidí nedostane. Budu vám posílat vzkazy, jak jsem s pátráním pokročil.“ Pak písmena zmizela a Klára už blízkost jiné osoby necítila.

Tahle slepá ulička patřívala k těm nejhorším v celé čtvrti. Na konci mezi odpadky a přetékajícími popelnici ležel muž. Měl na sobě otrhané oblečení a mluvil si sám pro sebe. A vlastně nikdo nevěděl, že tento muž je Iljův otec. „Ne, ne, já ho nezabil, já ho jen dlouze uspal. Ano, uspal jsem ho. Je teď na lepším místě. Synáčku, však já tě najdu a taky tě pošlu na lepší místo, abys již nemusel trpět v neviditelné podobě. Sedm let jsem se snažil na to vymyslet protilátku, ale mě se nikdy nic nedařilo. Ani tohle. Ale z toho strašlivého prokletí tě dostanu, můj milovaný synáčku.  A to jednou pro vždy!“

Michal se zase probudil uprostřed noci. Ten sen ho pronásledoval už týden. A pořád ten samý. Mužská postava malující jakýsi obraz. „Alespoň bys  mi mohl říct svoje jméno,“ pomyslel si napůl v legraci. Chtěl opět usnout, když vtom uslyšel zašustění papíru.  Zvedl jej a na něm bylo napsáno: Ilja.

„Kde jej jen najít! Je bůhví kde. Já ho snad nikdy nenajdu!“ muž se rozplakal. „Jsem tak moc sám. Alespoň mě tu nikdo nenajde. Je to dobré místo pro úkryt. Ano, to je.“

Byl už večer, když se dvojčata opět viděla. Celý den se nemohla setkat jelikož měl Michael kroužek a Klára musela pomáhat doma. V soukromí si mohli promluvit až před spaním ve svém pokoji. „Musím ti něco říct,“ vyhrkli oba dva zároveň.

„Ty první,“ řekla Klárka.

„Fajn. Náš pomocník se jmenuje Ilja a…“

„To já vím, a vím víc než ty,“ přerušila ho, „je to neviditelný malíř. Pomůže nám s pátráním. Dostane se i na místa, kam my normálně ne.“

Michael nic neříkal, jen na sestru nechápavě hleděl. Pak se však vzpamatoval. „Dobře, to by se mohlo hodit.“ Pak si dali dobrou noc a šli spát.

Viděl postavu. Malovala takovou malou dřevěnou chýši. Byla na první pohled někde v lese. Michaelovi to místo něco připomínalo. Pak se vše rozplynulo. Sen skončil.

Michael vylezl z postele a šel do kuchyně. Nespěchal. Byla sobota. Když došel do kuchyně, maminka se na něj usmála. Michael na ni pohlédl. Dělala svou denní činnost. Myla nádobí. V kuchyňském dřezu byl napěněný mycí prostředek. Pěna z něj zakrývala skoro celý dřez. „Máš hlad?“ zeptala se. Michael kývl a sedl si ke stolu, kde už seděl otec. Měl hlad.

 „Tati,“ řekl Michael, „nemyslíš, že v té staré kůlně uprostřed lesa by byl báječný úkryt?“

„No asi byl, proč?“

„Ale jen tak, napadlo mě, že by se tam mohl skrývat ten vrah.“

„Myslíš?“

„Uvidíme.“

Klára se vzbudila. Michaela nikde neviděla a jeho místo na posteli bylo prázdné. Zívla. Chtěla jít do kuchyně na snídani, když vtom se rozrazily dveře. Stál v nich Michael. „Už vím, kde se vrah skrývá,“ vyhrkl bez váhání a bez popřání dobrého jitra. Kárka se na něj podívala. „Ukrývá se v té staré kůlně uprostřed lesa…“

Na televizní obrazovce se míhaly postavy. Mluvily. Ale mluvily o tom, o čem Klára s Michaelem už dávno věděli. „Dnes byl dopaden čtyřnásobný vrah, jehož totožnost je prozatím neznámá. Prozradil se pouze podle zbraně. A také podle viditelné duševní poruchy. Byl převezen do psychiatrické léčebny. O dalším průběhu vyšetřování vás budou samozřejmě informovat naše televizní zprávy.“

„Děkuji vám, že jste mi pomohli, uslyšela dvojčata hlas. „Můj otec byl vždycky šílenec.“

„To byl tvůj otec?“

„Ano a jsem rád, že skončil za mřížemi. Jsem rád, že jste mi důvěřovali. Děkuji.“

„Nemáš zač,“ odpověděla dvojčata jednohlasně.

„Jo, byl jsi lepší než špičkovej policajt,“ řekl Michael.

„No, možná se dám na kariéru soukromého detektiva,“ prohodil Ilja. Klára s Michaelem si vyměnili významné pohledy a potom se oba rozesmáli.