Pan Zadeck zasahuje - (Ne)obyčejné děti

Můj portrét

Z celé té situace jsem byl nadmíru spokojený. Mimořádně jsem požádal rodiče, aby přišli na třídní schůzky o prázdninách. Promluvil jsem si s nimi a půlka z nich souhlasila s tím, že by jejich dítě mohlo provést Augusta po škole. Nejprve souhlasili všichni, až do té doby, než zjistili, že jeho obličej je deformovaný a že trpí nemocí. Asi si mysleli, že je to nakažlivé. Vyvracel jsem jim to, ale nechtěli se oprostit od svých předsudků. Zamyšleně jsem se otočil na kolečkové židli a zahleděl se na obraz dýně, kterou mi daroval jeden z mých žáků. Má představovat mě, můj vlastní autoportrét. Z obrázku na mě hleděly ohnivé oči, které mě někdy děsily, ale zvykl jsem si. Tak co si myslíš, dýničko, koho z těch žáků vybereme, pomyslil jsem si a poškrabal se na bradě. Dýně jako by mi rozuměla a zdálo se mi, že se až usmála.

„Myslím, že by to určitě měla být Charlotte, je chytrá, má výborný prospěch, všude se angažuje…“ kouknul jsem se na dýni, která jako by říkala „Skvělý nápad.“

„Kdopak je ještě v té třídě,“ přemýšlel jsem nahlas, „ano, Jack Will! To je velice rozumný chlapec, ano, ano…“

„Mohl by pomoci i Jullian, ten se zdá přátelský,“ otočil jsem se znovu k obrazu, který se jako by mračil. Možná se mi to zdá. Takže, teď už jen pozvat ty děti do ředitelny.

Pozvání

Druhý den se ozvalo zaklepání na dveře a po mém vyzvání vešly do dveří všechny tři děti a posadily se na židle.

„Děti, pozval jsem vás z jednoho prostého důvodu, a to, že k nám na školu nastoupí nový žák, mluvil jsem i s vaši-…“ byl jsem přerušen Jullianem.

„Je ten kluk vážně tak ošklivej, co tady bude vůbec dělat?“ řekl a založil si ruce na prsou, ostatní to taky zajímalo, ale báli se zeptat.

„Je to jen normální kluk, který se tu bude učit, a chtěl jsem vás poprosit, jestli byste ho jen neprovedli škole,“ řekl jsem a na každého zvlášť jsem se podíval.

„Mamka říkala, že má něco s obličejem?“ dostal se znovu ke slovu Jull.

„Tak to v papírech stojí,“ nechtěl jsem, aby se mě dál vyptávaly na toho chlapce, sám jsem ho ještě ani neviděl, „takže byli byste ochotní pomoci? Určitě za to bude nějaká ta pochvala.“ Všem zasvítily oči a souhlasili. Když odešli, otočil jsem se na dýni a dlouho jsem ji pozoroval, měl jsem totiž špatný pocit, že jsem tím výběrem udělal nějakou chybu.

Tak tohle je August

Když do dveří vešla maminka s Augustem, snažil jsem se na to připravit, ale člověk se nedá připravit na to, co ještě nezná anebo neviděl. Zacukal mi v obličeji sval a trochu mě i překvapil, tak doufám, že si toho nevšimnul, ale měl jsem dojem, že mu je jasné, že to otřese s každým člověk. Podal jsem mu ruku. Podle všeho to byl mimořádně chytrý chlapec, doma se svou matkou se toho naučil dost, ale i přesto ho nenaučila tolik, jako ve škole. Určitě se tu i naučí jak vycházet s dětmi, aby se neuzavíral jen do sebe, třeba se otevře i druhým. Co na to řeknou ostatní žáci, až ho uvidí, to netuším. Doufám, že ho nebudou nějak napadat nebo šikanovat kvůli tomu, jak vypadá, ale o to se postarám, pomyslil jsem si. Chlapec vypadal velice nerozhodně, jako by se mu do školy ani nechtělo. Ale jestli nastoupí, všichni budeme moc rádi, a věřím, že dokáže veliké věci. A doufám, že se bude řídit citátem: Nedovol, aby tě strach z prohry, vyřadil ze hry…