Planeta Zoufalství

Planeta Zoufalství

     Malý princ zrovna vymetal svoje tři sopky. Dvě aktivní a jednu vyhaslou (člověk nikdy neví). Později už byl unavený a lehl si u své květiny. Lehl si na zem a už skoro spal, když uslyšel vzdálené hřmění. Tu se objevil veliký, šedý mrak plný bouřky, vcucl ho do sebe a odnesl pryč.

     Malý princ nevěděl, kde je. Rozhlédl se okolo sebe, ale viděl jenom suchou trávu a sem tam nějaký plamínek ohně. Okolo planety pluly velké černé mraky. Většina z nich byla podobná tomu, co ho sem přinesl. Najednou zaujalo jeho pozornost něco jiného. Veliký strom. Pod stromem seděl stařec v otrhaném, špinavém a záplatovaném oblečení. Když se malý princ zadíval pozorněji, všiml si, že se starci po tvářích koulejí slzy. Náhle stařec hlasitě zanaříkal: „Jsem hloupý budižkničemu!“

     Po chvíli se malý princ odvážil přiblížit. „Proč jsi tak smutný?“ zeptal se malý princ.

Stařec na místo odpovědi opět hlasitě zanaříkal.

„Proč jsi tak smutný?“, zeptal se znovu malý princ, protože se jaktěživ nevzdal otázky.

Stařec popotáhl a začal vyprávět: „Já jsem Sebelítostník,“ řekl, „jsem tady sám. Tento strom, o který se opírám,“ a ukázal na strom, „je jediný svého druhu. Kdysi na něm rostly sladké plody, ale kvůli mému smutku, už se žádné léta neukázaly.“ Pak stařec ukázal za sebe.

Malý princ se otočil a uviděl dlouhou řeku. Malý princ se zamračil a řekl: „Co je to za divnou řeku, takovou jsem ještě neviděl?“

Stařec mu odpověděl: „To je řeka z mých slz.“

Malý princ raději neříkal nic, jen udiveně hleděl. „Proč tolik pláčeš?“ zeptal se nakonec.

Stařec znovu popotáhl a začal vysvětlovat: „Jsem totiž strašný hlupák, nikdo mě nemá rád, nic neumím, všichni ode mě odešli … uááááá…..

     Malý princ se nad touto větou zamyslel, a pak si vzpomněl na to, co mu říkala jedna moudrá hvězda. „Prvním krokem k tomu, aby tě ostatní měli rádi, je mít rád sám sebe.“ Pak tuto větu vyřkl nahlas. A řekl starci ještě spoustu dalších pěkných věcí. Starci chvíli trvalo, než mu to došlo. Usmál se a řekl: „Budu se mít rád.“

     Vtom mu spadlo něco na hlavu. Byl to plod onoho velikého stromu. Ohlédl se za sebe a řeka z jeho slz začala vysychat, krajina se zazelenala. Stařec se znovu usmál, ale tentokrát na malého prince.

     Malý princ znovu seděl u své květiny. Přemýšlel nad tím, jaký je to pěkný pocit pomoci dospělému člověku. Myslel na to, jak mu stařec děkoval a i na to ostatní. „Pomáhat je dobré,“ řekl si a měl pravdu.