Po stopách Malého prince - Věštkyně
Věštkyně
Malý princ posmutněle pozoroval, jak jeho beránek okusuje rašící baobaby a pak se schovává do bedýnky. Vzhlédl a zadíval se na zapadající slunce. Popošel několik kroků a znova sledoval západ slunce. Bylo mu toho dne opět smutno. Věděl, že již brzy potáhnou ptáci a on se bude muset vydat na další ze svých cest. Dělal, že nevidí, že jeho jedinečná růže uronila slzu. Věděl, že to nemá ráda. Znal ji už velmi dobře. Vzpomněl si také na ochočenou lišku a na vytvoření pout. Znovu zvedl hlavu a pohlédl na hvězdy, už byla tma, skrz uslzené oči mezi nimi hledal tu svou…
Planeta, na kterou ho ptáci upustili, vypadala útulně, ale něco malého prince zamrazilo. Uviděl ženu oblečenou do dlouhých šatů, jak sedí na lenošce, prohlíží si karty a listuje v tlusté knize.
„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Kdo jsi?“
Dlouho se nic nedělo, ale malý princ vyčkával.
Po chvíli žena vzhlédla od karet a knihy a upřela chladné oči na malého prince: „Dobrý den, jsem čarodějka, umím vykládat lidem jejich osud.“
Malého prince to zaujalo. Osud je neviditelný, je tedy důležitý? „A komu vykládáte osud? Nikoho tady nevidím,“ zeptal se.
Žena soustředěně míchala karty a prohlížela si tu spodní.
„Komu vykládáte osud?“ nevzdával se malý princ své otázky.
Žena asi byla konečně spokojená s kartou, která se objevila vespod balíčku, takže odpověděla: „Lidé se mě bojí, nechtějí znát pravdu, kterou jim říkám. A já stejně nemám čas, ještě jsem nepročetla tyhle knihy.“ Ukázala na hromady knih za lenoškou.
„Tak můžeš přečíst osud mně,“ řekl malý princ.
„Myslím, že ho nechceš znát, nechceš slyšet pravdu. Je to moc vážná věc, takový osud. A navíc teď čtu tuhle knihu,“ odbyla ho žena.
Malý princ už věděl, že nemá soudit podle slov. Chvilku přemýšlel, žena mu připadala osamělá, a tak jí řekl: „Myslím, že bys potřebovala, aby si tě někdo ochočil. Známe jen ty věci, které si ochočíme.“
Ženě se zaleskly chladné oči.
„Člověk se vydává v nebezpečí, že bude plakat, když se nechal ochočit,“ dodal ještě malý princ a zmizel.