Polednice

Slyším křičet malé děcko,

matka na něj nadává,

vyzkoušela snad už všecko,

dítě však nepřestává.

Z guláše má matka šlichtu,

stále křičí na syna,

Táta má zas dlouhou šichtu,

A únavou usíná.

Co však bude dělat matka?

Čím manžela pohostí?

Jak uklidní toho spratka,

co ji nutí ke zlosti?

„Pojď si proň, ty Polednice!“

Musí zase volat mne?

Zrovna, když jdu do lednice,

jako každé poledne!

Vejdu tedy do světnice:

„Tak mě tady, děvče, máš.“

„Táhni pryč, ty Polednice!“

„Potom, co mi dítě dáš.“

„Nedám, nedám, vem si všecko

ale, synáčka mi nech!“

Najednou chce to své děcko?!

Ach ti lidé, to je pech!

Matka omdlí, syn se dusí

Co to? Ani nepláče.

Až to zjistí její manžel,

pěkně si to odskáče!

Udusila si své dítě -

na prsou ho držela

Aspoň už nebude křičet,

hlava mě z něj bolela.