Polednice

Dnes mi zase slzy tekou, 
máma si mě nevšímá.
Od rána má starost velkou, 
jak nakrmit otčíma.


Už jsem v koutě honil kotě, 
postavil dům z polínek, 
štěněti jsem ustlal v botě, 
v plíně mám pár hovínek.


Potřebuju péči mámy, 
chci, ať se mi věnuje.
Potřebuju foukat šrámy.
Nic. Dál s hrnci čaruje. 


Chvíli čekám, potom pláču:
Mámo! Mámo! Maminko!
Nebaví mě honit káču, 
pochovej mě malinko!

Pláču víc a máma křičí.
Kdo z nás křičí nejvíce?
Dveře vrznou, dovnitř fičí
a na prahu babice.

Vztáhne ke mně hnáty křivé, 
máma ke mně přiskočí.
Mám, po čem jsem toužil dříve:
Jsem u mámy v náručí. 

K prsům si mě přitiskne, 
silně, až to zabolí, 
až mi slza vytryskne, 
až zapláču nevolí. 

Jako kdyby dech mi vzali, 
kámen tlačí na plíce.
V uších hučí a pak z dáli
zaslechnu smích babice.

A pak ticho. Co se stalo?
Já snad letím jako pták!
Všechno zlé se mi jen zdálo
a teď stoupám do oblak.

Kolem vidím andělíčky, 
budou si tu se mnou hrát. 
Dole suší kapesníčky.
Mámo, neplač! Mám tě rád!