Přepadení

Naštvaná vybíhám z domu a běžím po cestě k obchodu, který máme skoro za rohem. Zmocňuje se mě uvolňující pocit. Nabírám rychlosti a až u krámku zpomaluju, když vidím, že se za rohem něco pohnulo. Je už velká tma, takže chodník osvětluje jen pouliční lampa, vydám se k ní krokem. Stíny se znovu pohnou a vyjdou z nich tři kluci. Z ničeho nic se mě zmocní strach. Vyšší z nich si odchodí raperskou čepici a rychlým krokem se ke mně blíží. Ti dva menší se šourají za ním. Vykulím oči a otáčím se. Cítím, že se mě zmocnily jeho ruce a sápají se mi pod tričko. Chytnu ho bolestivě za prsty a škubnu. Se zavytím ode mě uskočí, začínám křičet. Zvedám se ze země, vezmu telefon, který mi mezitím spadl na zem, a rozbíhám se pryč. Moc daleko neuteču, protože mě chytí ti dva. Drží mi pevně ruce, a ten třetí mi ze zlosti střelí políček. Propadám se do tmy, ale uslyším někoho vykřiknout…

„Jste v pořádku? Halo!“ uslyším hlas, který ke mně se šuměním dolehne.

„Není mrtvá?“ zeptá se druhý. Zamrkám, nemůžu pořád zaostřit a rozechvěle se optám, kde to jsem a co se stalo. Nic. Zeptám se znovu. A moje oči si začínají přivykat temnotě.

„To je úleva! No, jsme uslyšeli křik, jsme byli támhle,“ ledabyle mávne rukou, a ukáže někam do keře. „No, jak povídám, slyšíme křik přilítneme sem a co nevidíme, chlápek se vás támhle,“ znovu ukáže do neznáma, „No, snaží prostě zneuctít, slečno.“ Pořádně si ty dva prohlédnu, a snažím se vše vstřebat a vzpomenout si, co se vůbec stalo. Znovu si přehrávám, co mi teď řekli, ale bolavá hlava mi v tom moc nepomáhá.

„Bolí hlava, co? Se ani nedivím, vám dal pěknou facku a ještě s pěstí! Tekla vám z hlavy krev, tak jsem si dovolil, vám tady,“ ukáže někam na moji hlavu, „dát můj kapesník. Krajkový, ten mám po babičce, tak kdybyste byla tak hodná, a vrátila mi ho… pak.“ Kouknu se na něj jak na blázna a šáhnu si na spánek, kde mě to bolelo nejvíc. Na rukou ucítím, že mi po ní něco teče a ten jeho kapesník. Ten jeden ještě vůbec nepromluvil, napadne mě a změřím si ho od hlavy k patě. Může mu být tak dvacet, menší postavy, a s rukama v kapsách, vypadá tak nevinně… Ale něco mi tu stejně nesedí. Ten, který furt mele, vypadal úplně stejně jak ten druhý. Takže to jsou dvojčata.

„A… a kde jsou? Byli tři.“ Hlas ani nepoznávám, a začínají mnou otřásat vzlyky.

„No… Pojď, kde bydlíš? Dovedeme tě tam.“ Zvedají mě ze země a podpírají. Jsem tak unavená, že ani neprotestuji.  Když jsme u lamp, zahledím se jim do tváře. Oba mají jizvu ve tvaru kříže na pravé tváři a tmavé oči.

„Tady? Nebo tady?“ zeptají se mně a já se jen zmůžu na kývnutí. Ten mlčenlivý mi vezme z kapsy klíče, odemkne, a zaujme stejnou pozici. Doma mě položí na gauč a chtějí odejít.

„Koukám, že tady nikoho nemáš, nemám někomu zavolat?“ zeptá se pan Kapesníček. Zavrtím hlavou, protože rodiče po hádce, s kým budu bydlet, odjeli na noční, a sourozence nemám.

„Ale, neřekli jste mi, kdo jste? A co ti kluci?“ řeknu naléhavě. Jenom málomluvný se zastaví a obrátí se ke mně.

„Spi… Nic nepotřebuješ vědět, jsi v bezpečí, a to ti stačí,“ vyjde za bratrem, zamkne a slyším, jak klíče se zahučením hodil do dvora. To je divné, pomyslím si, a s námahou se zvednu, rozsvítím ještě jedno světlo a zrak mi padne na noviny, na kterých jsou vyfoceni tři mladíci. Ta dvojčata a ještě nějaký muž. Je tam napsáno, že zabili dvě ženy, které ještě znásilnili, a hodili do vody. Pohřešují se. Panebože.

„To jsou oni,“ vydechnu a čtu si celý odstavec.