Příběh k fotografii - sovičky

07.03.2016 20:32

Příběh k obrázku

Sovičky

 

„Sova?“ zeptala se překvapeně Erin, když jí spolužačce nakoukla přes rameno. „Ty bys chtěla bejt sova?“

„A co je na tom?“ odpověděla nejistě Rebeca. „Měli jsme napsat, kterým zvířetem bychom chtěli být, tak jsem napsala, že sovou.“

Erin, její spolužačka, se kterou musela sdílet společnou lavici, byla hloupá. Tedy alespoň pro ni. Jistě, že by chtěla být sovou. Magické zvíře z knih, symbol moudrosti a učenosti. Kdyby byla sova, mohla by si létat vzduchem a až do úsvitu kličkovat mezi stromy. Vlastně se už teď ve své životě sově podobala. Taky byla nejraději na větvích vysokých stromů nebo na střeše jejich domu a pozorovala hvězdy s velkým zářícím měsícem.

„Sovy jsou divný,“ prohlásila Erin a zatvářila se povýšeně. Rebeca jen nakrčila obočí a odsunula se až na kraj lavice. „Proč musí být všichni okolo mě tak hloupí,“ pomyslela si nešťastně. Už se nemohla dočkat, až škola skončí. Přijde domů a bude předstírat spokojený úsměv. Pak vyběhne nahoru, do svého pokojíčku v podkroví, zamkne se a vyleze oknem na střechu. Poté přeskočí na vzrostlý ořešák, sleze dolů a vyběhne do lesa, kde měla tolik svobody, tolik volnosti. Zase poběží až k Stříbrnému potůčku (jak si soukromě pojmenovala pramének vody, vyvěrající v hlubině lesa) a pak vyleze na Dub, který má větve až do nebe, vyleze až nahoru. Schválně, za jak rychle to dokáže. A bude pozorovat hvězdy, které se budou se soumrakem objevovat. A taky sovy, které budou kroužit okolo a houkat…

Zase se nechala unést představami. Musí vydržet ještě jednu hodinu. Jen čtyřicet pět minut. A pak bude volná. Tedy do doby, než zase zítra začne škola. Bude muset pospíchat, aby si zase na ni někde nepočíhali ti páťáci. Ale ne, tentokrát se od nich zbít nenechá! Bude se prát!

Ručičky hodin, jako by se pohybovaly zpomaleně. „Není to fér, že se čas ve škole vleče, ale v lese zase utíká,“ pomyslela si hořce. Konečně! Zvonek! Ach, jaká to rajská hudba. Vyběhla z učebny, společně se zbytkem třídy a pádila ke skříňkám. Honem! Musí si pospíšit, nebo ji ta masa lidí deroucí se ke skříňkám rozmačká. A ona si nemůže dovolit počkat. Mikina. Jedna bota. Druhá bota. Zamknout. A rychle odtud!

Venku byl dusný vzduch a po obloze se honila těžká, šedá mračna. „Bude bouřka,“ usmála se. Milovala déšť. A už za chvíli se bude dotýkat hvězd, jen doběhnou, ke své milované věži do nebes.

Stačí jen seběhnout z kopce, co je hned za školou. Stačí jen…

„A helemese, kdopak se uráčil přijít.“

Moc pomalá. Byla dnes moc pomalá. Zatnula ruce v pěst, zhluboka se nadechla a pokusila se proběhnout mezerou, která se mezi páťáky utvořila. Ale nestihla to. Jeden, byl to dlouhán s křivým nosem, ji chytil za límec mikiny. Normálně by se vysvlékla z rukávů a nechala jim odrbaný kus šatstva jako válečnou kořist, ale bránila jí v tom školní taška. Nechala se tedy stáhnout zpátky. Vyjekla, když ji uhodil. Bylo s podivem, že si na to ještě nezvykla. Ale nemohla si pomoci. Druhá rána šla do břicha. Celá se schoulila a zjistila, že jí po tvářích začínají téct slzy. Zavřela oči a zkoušela si představit údolí, zalité jasným sluncem. Nebo moře, omílající bílé břehy. Zelené pláně husté hebké trávy, ve které tak ráda lehávala. Bylo to k ničemu. S každou další ranou se obraz vysněného světa rozplynul. Uniknout bolesti nešlo.

Pustil ji. Konečně ji pustil. Konec mučení. Nechali ji tam ležet, v prachu a špíně, v slzách a vlastní krvi, která jí stékala z rozbitého rtu. Věděla, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Nikdo tudy nechodil. A i kdyby, nikdo by za ni nebojoval. Sebrala se ze země, pak se přisunula ke zdi a opřela si bradu o kolena. Nechala slzy stékat po umouněných tvářích. A pak začala potichu, spíš jen tak pro sebe zpívat:

Hluboké lesy za noci pod hvězdami,

Stromy mosty staví mezi námi,

Bělostné břehy, za noci pod měsícem,

Jak sfouknout plamen rozžaté svíce,

Sněhové vrcholky za svítání,

Duše má skrývá jen jedno přání,

A soumrak ho tiše skryje

Tiše nám šeptá hlas,

Co vábí nás,

do kraje fantazie.

Měsíc byl veliký a zářil víc neţ jindy. Částečně ho však zakrývaly mraky. Přes den se šedavá oblačná clona roztrhala a z mraků zbyly jen tenké prouţky, které se honily po obloze. Rebeca seděla na nejvyšší větvi Dubu a pozorovala svět z výšky. Větev nebyla moc dlouhá, ale byla pevná, a tak se dívenka opírala o kmen stromu a hleděla do dálek, jeţ se utápěly v nočním šeru. Stočila svůj pohled na vyzáblé ruce, jeţ se v měsíčním svitu zdály 31 aţ nepřirozeně bledé. Byly na nich modřiny a pár krvavých šrámů. „Proč to musí pořád tak bolet? Bolet zevnitř,“ povzdychla si ztrápeně. Její trápení jako by ji trhalo na kusy. Ale ne, teď nebude plakat. Nebude kazit tuhle krásnou chvíli slzami svého smutku. Zvedla oči k měsíci. Zavřela oči a po chvilce je zase otevřela. Zdálo se jí to, nebo se stromy svými vrcholky opravdu natahovaly k nebi? Bylo to opravdu větrem? A nebo se opravdu dělo, to co si myslela, ţe se děje?. Vţdycky si představovala, ţe jednoho dne se stromy spojí s nebem a vytvoří tak most ke hvězdám, po kterém by mohla odejít pryč. Srdce jí zaplavila naděje. Větve stromů se pomalu proměňovaly v klenuté zábradlí. Rebeca se na větvi opatrně postavila. Vítr jí čechral vlasy. První schod byl tak blízko. Stačilo dělat jeden krok… Po nebi přelétlo světlo. Toulavá kometa. „Smím mít přání?“ zašeptala nejistě. Zavřela oči. „Přeji si být sovou, abych mohla být svobodná a navţdy létat pod hvězdami. Abych stráţila moudrost a tajemství mostu ke hvězdám.“ Otevřela oči, rozpřáhla náruč a pak s úsměvem na rtech vykročila vpřed. „Jak dlouho uţ tu asi leţí?“ „Nevím, řekl bych, ţe asi tak od včerejška. Je celá ztuhlá,“ díval se lesník na drobné dětské tělíčko. „Nemyslíš, ţe bych… ţe bychom ji měli odnést? Však víš, dolů do vesnice.“ 32 „Asi ano,“ pokýval lesník smutně hlavou. Tak se stalo, ţe si ani jeden z nich nevšiml sovy, jeţ seděla v dutině Dubu a dívala se na ně docela lidskýma očima.