Příběh k fotografii - tančící opice
Opičí příběh
Vítejte v Africe. Vidíte ty roztomilé opičky? Jenže jedna z nich není úplně obyčejná. Jedna z nich má jméno, a to Artur. A ten Artur není vůbec obyčejný, ale to dneska poznáte sami...
...
„Ale mami, já nejsem obyčejná opice, já chci zažít jiný život!“
„Arture, víš moc dobře, že náš život je tohle.“
„Ty si myslíš, že skákat po stromech, jíst a spát, je život?! No tak, mami, pusť mě ven, mně se nic nestane, vážně!“
„A dost, Arture, mazej do svého stromu!“
Artur tedy šel velmi smutně do svého stromu. Jen tak pro sebe si ve vzduchu říkal, že jim ukáže a že uteče ze stromu. Bohužel se to i stalo.
Další den byl už dost daleko od stromového údolí. Přemýšlel, co teď bude dělat. Po chvilce řekl: „No jasně, jako první si obstarám přenosný strom!“ Jen co to dořekl, začal pěstmi a ocasem bouchat do stromu v naději, že by ho pokácel a pak ho vláčel sebou. Bohužel první jeho dobrodružství začalo tak, že probudil lva. Ten se naštval a chtěl ho za trest sníst. Bohužel pro lva byl Artur docela chytrý. Jiné opice by zůstaly stát na místě s nadějí, že si jich lev nevšimne. Artur skočil na větev stromu, kam už lev nemohl. Lev ale řekl: „Jak chceš, ty opice, já počkám tady dole než sle...!“ Lev už to ani nestihl doříct a hned utíkal daleko pryč. Tento lev totiž měl klackofobii a Artur začal lámat z větve malé klacky a začal je po lvu házet. Když slezl, začal tancovat a říkal si pro sebe: „A máš to, ty tupá kočko!“
Artur se rozhodl, že dnes přespí na stromu, který ho v podstatě zachránil.
Další den vyrazil tam, kam se vždy toužil podívat. Do Opičího údolí. Tam totiž žijí pouze opičky (ženského pohlaví) a on se cítil sám a chtěl kamarádku, která by dobrodružství prožívala s ním. Co však nečekal, bylo to, že tam vede jediná cesta a to přes horu Opičos, na které podle legend žijí praopice. To jsou bývalí náčelníci opičských klanů Artušu, Magušu, Lunlušu a Grurušů. Jsou prý hodní, ale i přísní, a přes horu nepouští jen tak někoho. Artur to i tak riskl a šel tam. Ještě dřív, než však udělal krok vpřed, se vedle něj objevil cvrček: „Kam to jdeš, copak nevíš, že tam jsou praopice?!“
„Vím, ale rád riskuji, přidáš se ke mně?“
„Moc rád!“
Artur byl moc šťastný, že má společníka, a šli tedy dál. Asi po 15 minutách chůze se najednou zastavili, a cvrček dokonce omdlel. Před nimi se totiž vynořila praopice z klanu Grurušů a chtěla po nich vědět, kam jdou. Artur se však moc nebál, sebral odvahu a řekl: „Můj milý předku můj praděd byl synem syna syna tvého syna, tudíž já jsem z klanu Grurušů, nech nás tedy projít!“ Opice se jako by vypařila.
Šli dál. Po asi dvou hodinách se objevila druhá praopice tentokrát z klanu Lunlušu. Chtěla vědět, proč jdou tam, kam jdou. Artur sebral odvahu a řekl: „Můj milý předku, můj praděd byl synem syna syna tvého syna, tudíž já jsem z klanu Lunlušů, nech nás tedy projít!“ Stejně jako předtím i teď se opice vypařila.
Artur si pro sebe myslel, že už potká jen dvě opice. No, měl pravdu, co totiž nečekal, bylo to, že se objeví ty dvě opice najednou. Tudíž nemohl říct větu, kterou říkal předtím, ale vymyslel jinou. Sebral odvahu a řekl: „Mojí milí předci, můj praděd byl syn syna syna tvého syna, tudíž jsem z klanu Mgušů, ale i z klanu Artušů, protože jak už udává moje jméno, tak to, že moje prababička byla dcerou dcery dcery tvé dcery Můj milý předku, z klanu Artušů, nechte nás tedy projít!“ Praopice se na sebe podívaly a pak je pustily.
Byla už skoro tma, když už byly za horou Opičos. A tak si Artur ustlal větve na stromu a cvrček se zahrabal. Další den hned za svítání vyrazili dál, aby ještě ve stejný den dorazili do údolí. Povedlo se, poslední překážkou byl labyrint smrti. Děsivý název ale Artur to riskl. Avšak cvrček se s ním rozloučil, protože ten musel dál za svou manželkou do údolí cvrčků. Artur se docela bál, že v labyrintu zabloudí, ale opět zvítězila jeho chytrost, a tak si vzpomněl, že jeho děd mu o labyrintu vyprávěl a přeci říkal, že je tu tajná chodba, kterou otevřete, když se dokážete dotknout třemi končetinami jedné zdi tak, abyste zároveň stáli. Byl mazaný, a tak si řekl, že nikdo neřekl, jak musí stát, a tak se dotkl třemi končetinami zdi a jednou rukou se držel hlavou u země. Povedlo se! Artur skákal radostí, když začaly zdi labyrintu sjíždět dolů a objevila se normální cesta. Jen co došel do údolí, hned viděl a slyšel tu pravou. Říkala: „Ale tati, já nejsem obyčejná opice, já chci zažít jiný život!“ Víc už Artur slyšet nepotřeboval.
O 1 rok později...
Artur a jeho manželka Irena a jejich děti Steave, Andužka a Lapež šli navštívit babičku (maminku Artura). Po šťastném shledání, kdy už jeho matka ani nedoufala, že se vrátí, byly opravdu všichni šťastní. No a Artur a jeho rodina včetně maminky už zažívali jen samá dobrodružství. Co víc si od života mohli přát...?
