Příběh stínu

Příběhy stínů, které si žijí vlastním životem

Byl jednou jeden pes, jmenoval se Aron a při jedné procházce ztratil svého páníčka. Naštěstí znal cestu domů a byl si jistý, že o kousek žvance může poprosit i své kamarády pejsky. Aron neváhal a vydal se na cestu.

Šel přes park, potom přecházel řeku. Bohužel do ní spadl. Naštěstí se zvládl vyškrábat na břeh. U silnice zjistil, že neumí přecházet. Rozhlédl se, jestli nic nejede, pamatoval si, že to páníček dělá, když přechází. Při rozhlížení uviděl auto od psího útulku. Poznal ho podle toho, že viděl přes sklo moc psů, to ho také učil páníček. Podíval se nalevo, tam nic nejelo, podíval se napravo a tam jelo jen jedno auto. Když auto odjelo, Aron se rozhlédl a přešel. Na druhé straně vozovky uslyšel štěkot psů. Pohlédl k útulku. Šel tam nějaký pán s paní a měli na vodítku deset psů, kteří štěkali na ztraceného Arona. Nechápal, proč na něj štěkají. Paní, co venčila psy na vodítku, si Arona všimla, hned ho chytla a zavedla do útulku.

Když páníček zjistil, že je Aron v útulku, hned tam běžel. V útulku narazail na od pohledu velice protivnou paní. Páníček přišel k paní a povídá: „Dobrý den, nenašel se tu pes se známkou…“  Páníček větu ani nedokončil a paní už mu začala nabízet nějaké ostatní psy a v tom si páníček všiml svého Arona. „Támhle je můj pes, já si ho vezmu a půjdu,“ důrazně prohlásil pán. Paní tedy pánovi Arona dala, trochu se znali, jen od vidění a zrovna dnes ho nepoznala, až teď. Páníček tedy dostal zpět svého psa. Po cestě domů opět potkali výpravu psů, kteří na Arona zase štěkali.  On ani páníček  nechápali,  proč  na něj štěkají. Jeden pes se vytrhl z ruky pána a utekl za Aronem, asi ho chtěl pokousat. Páníček zpanikařil a začali s Arone, utíkat, co jim nohy stačily.

Nakonec se dostali domů, uvelebili se na gauči, páníček zapálil oheň v krbu a chtěl konečně odpočívat. Aron seskočil z gauče a stín, který vrhal, od hořícího krbu, páníčka nesmírně rozesmál. Hned mu došlo, proč všichni pejskové vyváděli jako pominutí.