Prokletí Vřískotských obrazů

         Přibližně před třemi sty lety žil na hradě Vřískot jistý baron Black. Byl pověstný svou krutostí ke zvířatům a také svým pláštěm z hyení kůže. Zvířata lovil vždy pouze v noci a poté si tyto trofeje věšel na zdi v zámku. Říká se, že sbíral i obrazy zvířat. Jakýsi neznámý malíř mu prý namaloval 80 obrazů s vlkodlaky, hyenami, liškami a jinými šelmami. Baron Black se ho zeptal, co za ně žádá, a malíř odpověděl... „Tvou duši!“ a potom prý oba zmizeli v černém dýmu a už je nikdy nikdo nespatřil. Toto je svědectví jednoho komořího, ten po tomto neobvyklém zážitku ztratil rozum, a proto tuhle historku leckdo zpochybňuje. Přesto se na hrad Vřískot tři sta let nikdo neodvážil vstoupit. Tvrdilo se, že mrtvá zvířata na stěnách temných chodeb v noci ožívají.

         Hrad nikomu nepatřil – kdo by stál o takový dům hrůzy. Ale jednoho podzimního dne se úspěšný režisér Johan Sychr jal hledat záhadné místo, kde by natočil svůj nový film. Hrad Vřískot se přesně hodil. Hrad obklopený rouškou tajemství, záhadná zvířata, která v noci ožívají – to je dost dobrý námět na film. Navíc by za pronájem hradu nemusel nic platit. Hrad totiž nikomu nepatří. A tak se se svou dcerou ubytoval v nejhrůznějším hradě, o jakém se mu kdy zdálo. On těm povídačkám o malíři o obrazech a o zvířatech nevěřil. Ovšem jeho dcera Viktorie, která se ráda zajímá o záhady, se rozhodla, že tajemství hradu Vřískotu přijde na kloub.

          Na krku nosívala jako talisman žluté jantarové srdíčko. S tatínkem si zrovna prohlíželi koupelnu. Byla zaprášená a zatuchle to tam páchlo, na stěnách byly stopy krve. „Nádhera...,“ vydechl pan Sychr. „Zde můžeme natočit scénu, kterak Black čistí své zbraně ve vaně a v tom se řízne do prstu. Proto jsou na stěně ty fleky od krve!“ nadšeně uvažoval režisér a myšlenkami už byl nejspíš někde v kině na premiéře. „No tak už pojď...“ pobídla Viktorie otce a odklopila červený závěs, za kterým byly dveře do další místnosti. Najednou příšerně vykřikla: „To–to-to j–jsou t-t-ty ob-b-razy!“ Opravdu, za závěsem byla dlouhatánská chodba, že ani nebylo vidět na konec. Po pravé straně bylo jedno úzké okno a 80 hrůzu nahánějících obrazů. „Podívej, tati!“ křikla Viktorie. „...přesně tak a sluha by potom vyskočil z okna a Black by se vyklonil a řekl by: ‚Není ti něco?‛ ne, ne, řekl by: ‚Jsi celý?‛ a hodil by mu dolů náplast...“ jenže otec byl ponořen do svého filmu, Viktorii vůbec nevnímal. „Dobrá, tak jdu sama!“ křikla Viktorie co nejhlasitěji, ale otec se ani nepodíval. Tak se uražená vydala sama do hrůzostrašné chodby. Udělala však sotva dva kroky. Zdálo se jí, jako by se na ni všechny ty obrazy dívaly. „Viktorie, už je čas jít spát,“ zavolal otec. Viktorie tedy zatáhla závěs zpátky a odešla do postele.

          Ona spala v ložnici komořího a její otec v posteli samotného Blacka. Režisér si před spaním místo počítání oveček mumlal: „...a malíři ta paleta spadne na zem a Black řekne: ‚To si myslíte, že můj sluha nemá co na práci?!‛....“  Viktorie pro změnu přemýšlela o těch obrazech. V noci se jí zdál sen. Byl v něm již zmíněný sluha, svědek Blackova zmizení a majitel postele, ve které Viktorie nyní tak pokojně dřímala. V tom snu jí sluha říkal: „Každý den přesně ve dvanáct v poledne se svým medailonkem třikrát dotkni jednoho obrazu. Tím zrušíš jeho kletbu. Nikdy však nechoď k obrazům v noci. Když někdo o půlnoci obraz odklopí, vypustí duši zvířete a ta vyletí oknem ven a bude ve světě navždy,“ sluha najednou zmizel. Viktorie se probudila. „Co bude navždy? Bloudit?“ ptala se sama sebe. Bylo už ráno. Po krátké hygieně v řece (na hradě netekla voda) si Viktorie připravila lehkou snídani. Poté se s otcem vydala ven. Otec si chtěl prohlédnout i okolí hradu.

          Vrátili se téměř v poledne. Zatímco otec vařil polévku z česneku nalezeného v zahradě, Viktorie šla splnit svůj velký úkol. Právě odbíjelo dvanáct. Viktorie stála před obrazem vlka se zakrvácenou tlamou a váhavě se dívala na srdce. Potom ale sebrala všechnu odvahu a dotkla se obrazu. Dotkla se poprvé – přestal být strašidelný. Dotkla se podruhé – začal být hezký. Dotkla se potřetí, vlk vzplál a zmizel. Na obraze zůstala jen krajina, která byla za ním. A i ta se změnila. Z kamenů byly květiny, z blesků obláčky, z krvavé kaluže jezírko. „Už zbývá jen 79 obrazů,“ povzdechla si Viktorie. Celý zbytek dne musela myslet jen na to, co by se stalo, kdyby se duše zvířat vypustily. Samozřejmě to nehodlala zkoušet, ale usmyslela si, že se v noci podívá do chodby.

          O půlnoci vstala, opatrně, tak, aby to otce nevzbudilo, šla do koupelny a nenápadně se nakoukla do chodby s obrazy. A co nespatřila?! U obrazu, který dnes Viktorie osvobodila, stála dívka asi 170 centimetrů vysoká, tmavovlasá s tmavýma očima, zahalená v černém průsvitném plátně. Co ale bylo ze všeho nejhorší... neměla nohy! Vznášela se asi půl metru nad zemí. Šedé prsty s dlouhými nehty se chytily za rám obrazu a odklopily jej. Ze zdi okamžitě vyskočil průhledný vlk se zakrvácenou tlamou. Tři sta let byla jeho duše uvězněna za obrazem a nyní vyskočil úzkým oknem ven a ta černá dívka za ním zavolala: „Jdi! Roztrhej ty lidské bestie!“ Zlověstně se zasmála a také vylétla oknem.

Když se Viktorie vzpamatovala z tohoto zážitku, zavřela okno a vrátila se zpátky do postele. Celou noc však nemohla přestat myslet na tu záhadnou dívku. Ráno, místo aby s otcem prozkoumávala hrad, prozkoumávala internet, jestli tam není něco o černé dívce v souvislosti s hradem Vřískot. Našla pověst vztahující se k dějinám tohoto hradu:

         „Kdysi sloužila baronovi Blackovi na hradě jistá Harika. Bůh ví proč se s ní baron rozhodl oženit, ale bylo tomu tak. Harika si nechtěla vzít kruťase, jako byl baron Black, ale neměla na výběr. Na znamení svého protestu se v den svatby oblékla místo do bílých šatů do černého plátna. A při svatebním obřadu, kde se sešlo celé město, prohlásila: „To raději zemřu, než abych se za něj vdala!“ Měšťané to považovali za rouhání a Hariku ukamenovali. Několika lidem se prý poté zjevil její duch jako dívka bez nohou. Říká se, že Harika od té doby nenávidí lidi a hledá způsob, jak se jim pomstít.“

„Aha, tak proto mluvila o lidských bestiích,“ pomyslela si Viktorie.

         Právě se schylovalo k poledni. Viktorie šla do chodby. Když šla kolem prvního obrazu, všimla si, že od chvíle, kdy duše vlka vyskočila, obraz byl bledší. To neznamenalo nic dobrého. Chtěla z té chodby co nejdřív pryč, tak se rychle třikrát dotkla druhého obrazu a utekla. I dalšího dne si Viktorie všimla, že je druhý obraz bledší než včera. „V noci tu zase byla,“ pomyslela si. To se opakovalo i třetí a čtvrtý den a nedalo se s tím nic dělat.

          Až pátého dne se stalo něco moc zvláštního. Viktorie šla již známou cestou k obrazům, a když se blížila k chodbě, slyšela křik svého otce. Křik přicházel právě z té chodby. Viktorie se rozběhla. Otec klečel na zemi u obrazu kobry. Kolem krku se mu obmotával závěs a Viktorie si všimla, že hadovi na obraze podezřele jiskří oči. Otec přestával dýchat. Závěs se stále víc utahoval. Viktorie naštěstí hned věděla co dělat. Třikrát se dotkla obrazu a závěs se rozpadl na prach.

          „Škoda, že tu teď nebyl štáb. To by byla úžasná scéna – bez počítačové animace!“ vyhrkl režisér. „Došla bys mi, prosím, pro vodu k řece? Musím si schladit ty pohmožděniny na krku,“ poprosil. „Voda... svěcená voda! To je ono!“ vykřikla Viktorie. „Když to tu pokropím svěcenou vodou, už se sem Harika nedostane.“

Ještě toho dne odpoledne došla Viktorie do kostela pro deci svěcené vody a všechny dveře a okna pokropila. Od té doby se  tam Harika už nedostala. Film se natáčel ještě celý rok, takže Viktorie měla dost času na osvobození všech obrazů.