První věta
Pes se jako každý den ztratil páníčkovi při procházce, dnes však šli novou cestou, kterou si nepamatoval. Nic v okolí nepoznával a vůbec si nemohl vzpomenout, odkud přišel. Ač se rozhlížel na všechny strany, všude byly jen vysoké smrky a borovice. Země byla zahalena vrstvou neprůhledné mlhy, že z ní psovi čouhala jen hlava a bývala by mu čouhala i špička ocasu, kdyby ho neměl ze strachu stažený mezi zadníma nohama. V duchu si usilovně přál, aby se odněkud z té husté mlhy vynořil páníček a mohli jít domů, ale namísto toho začala mlha stoupat, že už se v ní pes docela utopil a kolem sebe viděl jen bílo. Pes se skrčil, jak nejvíce mohl, aby se v mlze skryl a nešťastně kňučel.
Po chvilce se však někde z dálky ozvalo jiné psí zakňučení. Pes zbystřil a za chvíli zapochyboval, zda se mu to jen nezdálo, když však zaštěkal: „Wuf, wuf!“ kdesi se zase ozvalo „Wuf, wuf!“ jako by se mu ten neznámý pes snažil odpovědět. Pes, ačkoli byl mlhou zcela zaslepen, se pokusil přijít tomu druhému psu na stopu, proto začal čenichem čmuchat a opravdu ucítil stopu. Pomalu se vydal tím směrem a za chvíli došel na palouk, kde už byla mlha řidší. Tady stopa končila, ale druhého psa nikde nevidět. Pes se postavil na zadní, aby se mohl rozhlédnout, když vtom zahlédl pod sebou cosi malého, chlupatého, co se pořád vrtělo. Pes po tom okamžitě skočil a asi půl minuty se tam ti dva naháněli, než psovi došlo, že utíká za vlastním ocáskem.
Zbaven všech nadějí klesl pes na zem a zabořil čenich do studené hlíny. Chvíli tam jen tak ležel, když v tom zaslechl odkudsi zašustění trávy. Postavil se na všechny čtyři a pozorně se zaposlouchal. „Wuf, waf, waf!“ zaštěkal pes a vzápětí se ozvalo nazpátek „Wuf,waf,waf!“ Nebyl to však pes, kdo mu odpovídal, ale pouhá ozvěna. Pes byl přesto přesvědčen, že se tu někde ten druhý pes skrývá a tak se začal pomalu plížit vysokou trávou a stejně jako tráva, i mlha se pomalu rozestoupila. „Mám tě!“pomyslel si pes, když spatřil pod sebou, v jámě psa, jemu tak nápadně podobného. „Mně už neutečeš!“ štěkl a skočil za ním do jámy.
„I ty hlupáčku,“smál se páníček a vytáhl promočeného psa z jezírka. „To byl jen tvůj vlastní odraz ve vodní hladině,“ odtušil a zabalil svého psa do mikiny, aby nenachladl. Potom se společně vydali domů. Pes nikdy neviděl svůj pelech raději než teď a z téhle procházky se nadobro poučil. Už neutíkal páníčkovi a nikdy už se nenechal zmást ozvěnou, ocáskem nebo vlastním odrazem v hladině vody.