Sen jako inspirace

     A je to tady. Apokalypsa. Když jsem byla malá, někdy na počátku n-tého století, mi babička vyprávěla o Sibyle, která předpověděla, že zůstane jen hrstka lidí pod koňskou žíní. To mi vždycky připadalo jako hrůza. Nic pohodlného, žádná larisa nebo flees. Tak, Sibyla i babička se mýlily trošičku. Hrstka lidí zůstala. Ovšem ne pod žíní, ale pod vodou. Celý svět je zaplaven. Je neuvěřitelné, jak jsme se my, zbylí, přizpůsobili. Ovšem za jakou cenu? Jsme všichni světle béžoví, kůži máme svraštělou. Nejhorší ze všeho je ten pohled, děsivý pohled, znetvořený, zničený… Nejhůře vypadají ti, kteří se už nemusí vynořovat. Mezi ně naštěstí nepatřím. O hladinu se vždy strhává boj, všichni se snaží zahlédnout kus nebe, ale je to prakticky nemožné. Platí se přírodou – trsem trávy, hlínou. Mám u sebe kousek trojlístku, to se mi bude hodit. Jen ať mi ho nikdo neukradne. Ten ustavičný paranoidní pocit, že vás někdo sleduje, že vám někdo něco bere…

   „M, M!“ Sakryš, zase jsem se zamyslela, už mě volají moji. Říkáme se jen hláskou, pod vodou je to tak lepší. Pohybuju se jakoby tunelem, možná spíš podloubím, obouchaným na cihly k mým. Moji – tak si říkáme. Sedm těch, kteří se ještě musejí nadechovat. Je lepší být ve skupině.

„M, co na to říkáš ty?“

„Ehm, na co že mám něco říkat?“ plýtvám vzduchem.

„Zkusíme změnit prostředí,“ vypadá už rozzuřeně J.

„Já se nechci rozhodovat,“ bezradně krčím rameny.

„Jdeme,“ teď už je jasné, že rozzuřeně. Proplouvá dírou ve zdi J. a za ním L, R, Z, moje maličkost, T a H.

     Pane bože, tady to vypadá ještě hůře. Připlouvá k nám svraštělec a telepaticky vysílá: „Nesmíte se dotknout ničeho ve vodě, je to nakažené!“ Plavat jde dost těžko. Jsme v zatopeném městě. Vyhýbáme se domům, zábradlím.

„Au,“ vykřikne L. Zahákla se o secesní altán. Panicky trhá nohou. T jí pomáhá: „Klid, necukej sebou, už to bude.“

L se daří vyprostit se. Vypadá unaveně. Všichni vyděšeně pokračujeme k vysoké zdi. J dává mlčky znamení, že šplháme nahoru.

     Jsme opět v jiném světě. Pohybujeme se velmi opatrně. „Pozor, všichni sem,“ vykřikne H. Jako jedno tělo se vmáčkneme do… Do čeho vlastně? Snad pozůstatek autobusové zastávky. Je na něm ještě patrné podivné grafitti.

„Co se stalo?“ šeptem se ptám H.

„Kolem proplouval nějaký gang svraštělců, nechtěl jsem přijít o cennosti, vypadali krvežíznivě.“ Všichni víme, že H má nejvíce přírodnin. Vlastní dokonce výhonky kopřivy.

„Ty už zase neposloucháš,“ drcne do mě R.

     A má pravdu. Vyjeveně zírám na grafitti. „Já tomu rozumím, je to nějaký vzkaz!“ vyrážím ze sebe vzrušeně. To písmo i řeč jsem kdysi studovala. Co všechno se dá pod vodou zapomenout? Kolik je mi let?

T chce něco říct, ale J ho gestem zastaví. I tak zahlédnu ten pohyb, probere mě. „Svět ještě lze zachránit,“ slabikuju, „najděte starý manželský pár – bude v posteli. Mají přístroj, který vše vyřeší.“

     Teď už jsou vzrušeni všichni. Ševelí mezi sebou ve dvojicích. J se jako vždy ujímá vedení. Nikdo proti tomu neprotestuje, uznávají ho všichni. „To musíme zkusit! Naděje nikdy neumírá!“

R se tváří ustrašeně: „Ale co když…“

L vypadá opravdu nemocně. Dotknout se altánu byla trestuhodná neopatrnost.

„Souhlasím. Je tohle šipka? Musíme se pokusit o všechno. Už mám dost této prachmizerné existence!“ na Z to byl dlouhý proslov, je spíš mlčenlivý, uzavřený do sebe. Vyčkávavě na mě hledí. Ten dotaz na šipku patřil mně.

„Ano, evidentně je to směr, kterým bychom se měli vydat,“ polknu, když se podívám, kam ukazuje. Na mrakodrap.

     J už je v pohybu. A my poslušně za ním. Plaveme ve volném tempu. Vršek mrakodrapu je totiž na vzduchu. Sice po něm všichni prahneme, ale pod vodou žijeme už tak dlouho. Zvládneme to? Jsem plná pochybností.

T zatahá J za nohu: „Počkej, L už nemůže.“ H vytahuje své kopřivy, všichni se do nich hladově pouštíme. A pak pokračujeme.

     „Podej mi ruku,“ tahá mě z vody J. Venku už jsou skoro všichni, zbývám já a Z, ten plaval poslední. Mžourám, opatrně se nadechuju. Bolí to. Vidím, jak jsou všichni na čtyřech a plivou vodu, kašlou, těžce oddechují. Už ležíme na zádech. Kolik minut uplynulo? Nic se neděje. Všichni to zvládáme. Dokonce i L vypadá lépe.

     „Támhle jsou nějaké dveře,“ ukazuje Z, je na něm znát, že se opravdu těšil z vody, přechod zvládl nejlíp. Už nikdo nemusí nic říkat. Všichni se zvedáme a míříme k nim.

     Za dveřmi je malá místnůstka. Tak akorát na jednu manželskou postel. Naše oči září. V ní opravdu leží manželský pár. „Haló,“ šeptá Z. Manželé se posadí. Jejich oči nezáří. I na tu vzdálenost je jasné, že jsou slepí. I záře v našich očích pohasíná spolu s tím, jak nám dochází, že je možná po naději.

„Pane, přečetla jsem vzkaz, ve kterém se uvádí, že jste vynalezl přístroj na záchranu světa,“ nehodlám se vzdát. Nechci skončit pod koňskou žíní. Podávám ženě trojlístek, ani nevím proč.  

„Ano,“ vetchým hlasem promluví stařec, „je za touto místností. Ale já už nevím, jak ho ovládat, jak ho opravit.“ Zmoženě uléhá k ženě, která má na rtech pokojný úsměv. Podá mu trojlístek a oba v tu chvíli zemřou.

     Stojíme úplně tiše, nechceme porušit tuto posvátnou chvíli. Pak se ale náš vůdce J dá do pohybu. Obcházíme místnost. Nevěřícně zíráme na … „Perpetuum mobile,“ vyhrkne L. Po dlouhé době slyším smích. Tak nějak se všichni uvolňujeme. H, jediný technik mezi námi, už stroj obchází. Zkouší tlačítka, mačká páčky, protáčí ozubená kolečka. Nic se neděje.

„Já už nemůžu, to už je na mě moc,“ hroutí se hystericky R. Dřepne si a s hlavou v dlaních vzlyká. L se k ní přidává. T přešlapuje, pak se přidává k H a zběsile mačká jeden čudlík za druhým.

„Zkusím spojit tyhle dva drátky… Možná ještě tohle kolečko by mělo být utaženější…“ pod fousy si drmolí H. A odhodlaně celou dlaní zmáčkne největší oranžový knoflík.

      Obejmeme se v celé skupině. Co to je? Bože, ano, pane bože, to jsou sluneční paprsky. Je to opojný pocit. Nikdo z nás nemluví, jen se objímáme a opatrně vzhlížeme k nebi. Začíná se rozjasňovat. Třesou se nám ramena směsicí pláče a smíchu. Za chvíli už létají ptáci, vesele štěbetají. Běžíme  okraji mrakodrapu. Voda začíná opadat…

     Jsme zachráněni. Teď už se jen naučit žít v novém světě se vzpomínkami na ten starý, podvodní.