Voda různých tváří - Vodin deník

Vodin deník

Píše Voda Mokrá

27. května – úterý

Právě jsem vytryskla ze země na jednom kopečku. Mým cílem je dostat se do moře. Nebude to ale nic lehkého. Tak snad se mi to podaří.

28. května – středa

Už jsem urazila 200 m a do cesty se mi postavily dva kameny. Ta co, jaká jsem?

29. května – čtvrtek

Neuhádnete, co se stalo. V okolí mého toku si nějací lidičkové postavili vesničku! Chodí teď ke mně pít a koupat se. A starají se o mě a uctívají mě jako bohyni. To se mám!

1. června – neděle

Tak si tak teču, teču a teču a nic zajímavého se neděje.

6. června – pátek

Představte si, jak si tak teču, postaví se mi do cesty jiná voda. Zeptám se: „Ahoj, jak se jmenuješ?“

„Vltava. A jak ty?“

„Mně říkají Vodička,“ odpovím a vyzvídám dál, „a kam tečeš, Vltavo?“

„Ale, jdu, respektive teču navštívit Labe. A kam míříš ty?“

„Já se chci dostat do moře,“ říkám sebevědomě.

„Cha! Ty se dostaneš sotva tak na hranice Česka. Ale Labe teče tím směrem, mohl by tě kousek vzít,“ radí mi Vltava. A tak jsme tekly spolu.

8. června – neděle

Po dvou dnech cesty konečně dorážíme k Labi.

„Prosím tě, Labe, mohl bys ji vzít do moře? Ona po tom hrozně touží,“ přimlouvá se za mě Vltava.

„No tak dobrá,“ odpoví potěšeně Labe, „stejně mi na těch dlouhých cestách chybí společnost.“

12. června – čtvrtek

Uf! Už čtyři dny tečeme a pořád samé lesy, pole, louky, sem tam nějaká vesnička a človíčkové po Labi dokonce jezdí na malých loďkách. A hele! V dáli už vidím moře! Tak jsem to přeci jen dokázala… Ale jak se tak zamýšlím – vždyť mě pořád jenom někdo vozí. Nejdřív Vltava, pak Labe. Kousek cesty na začátku jsem sice urazila sama, a ta vesnička – pamatujete si na ni ještě? – se prý rozrostla na větší městečko, ale ani tak nemám dost uspokojivý pocit. A tak Labe poprosím: „Pane Labe, prosím, neodpojil byste mě tu někde? Já bych chtěla kus cesty sama.“

„Ale jo, klidně. Mě už stejně bolí v zádech.“

A tak se asi dva kilometry před mořem pustím a teču po svých.

13. června – pátek

Fíha! Přitekla jsem k větší propasti a bude chvíli trvat, než ji vyplním

15. června – neděle

Tak, je ze mě jezero a jdu dál.

16. června – pondělí

Hurááá! Po jednadvaceti úmorných dnech jsem to dokázala. Vtekla jsem do moře. To vypadá na konec mého deníku. Tak Ahóóój!

18. června – středa

Počkat! Něco se přeci jen stalo. Na březích mého jezera si človíčkové vybudovali hned dvě vesničky. Na jednom břehu jsou lesy a neúrodná půda, ale na druhém naopak. Nemůžu se vynadívat, jak človíčkové jezdí na loďkách a vyměňují si dřevo za jídlo. Je to prostě pohled pro bohy!